...about everything interesting Bloguje.cz http://www.bloguje.cz/
Toto je zdroj formátovaný jako XML ATOM. Můžete si jej vložit do čtečky příspěvků, jako je např. RSSPoint
2012-01-06T06:24:28Z Analýza "Šokujícího projevu hlouposti" 2012-01-06T06:16:00Z 2012-01-06T06:16:00Z Musím říct, že mě docela překvapilo, když si mě a mých článků všiml pan Boris Cvek zrovna v období mé blogerské hibernace. Sepsal o mně na Britských Listech krátký článek s názvem "Šokující projev hlouposti", ve kterém útočí na některé základní názorové aspekty, jež zastávám. Je však velice pozoruhodné, že když už někdo zvolí takto agresivní styl psaní a označuje někoho za "šokujícně hloupého", a sám se přitom ve svém článku dopustí celé řady zcela zásadních faktických přehmatů, okořeněných kapkou lží a špetkou pokrytectví. Prakticky vzato, inteligentní čtenář si absurdit v textu pana Cveka všimne sám a celý článek tak vlastně vyvrací sám sebe. Dá se tedy říct, že pan Cvek mi svým článkem doslova nahrál na smeč, jelikož jeho absurdní pojednání přímo čeká na to, až si na něm někdo smlsne, jako na zrovna naservírovaném lahodném zákusku.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Politika Musím říct, že mě docela překvapilo, když si mě a mých článků všiml pan Boris Cvek zrovna v období mé blogerské hibernace. Sepsal o mně na Britských Listech krátký článek s názvem "Šokující projev hlouposti", ve kterém útočí na některé základní názorové aspekty, jež zastávám. Je však velice pozoruhodné, že když už někdo zvolí takto agresivní styl psaní a označuje někoho za "šokujícně hloupého", a sám se přitom ve svém článku dopustí celé řady zcela zásadních faktických přehmatů, okořeněných kapkou lží a špetkou pokrytectví. Prakticky vzato, inteligentní čtenář si absurdit v textu pana Cveka všimne sám a celý článek tak vlastně vyvrací sám sebe. Dá se tedy říct, že pan Cvek mi svým článkem doslova nahrál na smeč, jelikož jeho absurdní pojednání přímo čeká na to, až si na něm někdo smlsne, jako na zrovna naservírovaném lahodném zákusku. Exhibici svých neznalostí startuje pan Cvek hned na samém začátku článku. Tam mě obviňuje z toho, že "přirovnávám současný vědecký konsensus v rámci zcela svobodné debaty na univerzitách a na stránkách vědeckých časopisů k nacismu a komunismu". V souvislosti s tím mě také obviňuje z toho, že údajně nevím, "že existuje rozdíl mezi "enviromentalismem" a vědeckou debatou o globálním oteplování". Pro pana Cveka to je, jak píše, šokující projev hlouposti. Nuže, jen v této krátké úvodní pasáži se pan Cvek dopouští třech zcela fatálních omylů, které spolu úzce souvisí. Projdeme si je tedy pěkně popořadě: 1) Nikde, doopravdy nikde nepřirovnávám jakýkoliv současný vědecký konsensus k nacismu a komunismu. Environmentalismus je názorová ideologie a názorová ideologie nemůže být vědeckým konsensem. Je to podobné, jako kdyby někdo napsal že liberalismus nebo neo-konzervatismus je současný vědecký konsensus. Jedná se o nepochopení pojmů a terminologie ze strany pana Cveka. Environmentalismus, stejně jako nacismus či komunismus, usiluje o omezování svobody člověka v rámci nějakého "vyššího dobra", tudíž jeho srovnání s ideologiemi nacismu či komunismu je zcela relevantním, zatímco mluvit o vědeckém konsensu jako o nějaké ideologii je zcela zcestné a nesouvisející. Žádný takový konsensus neexistuje a ani existovat nemůže, nicméně jak jsem již napsal, zcela očividně se jedná o terminologickou a pojmovou neznalost pana Cveka. 2) O rozdílu mezi "enviromentalismem" a věckou debatou o globálním oteplování doopravdy nevím. Možná to bude tím, že "enviromentalismus" neexistuje, existuje pouze "environmentalismus". Možná mě někdo obviní ze slovíčkaření, nicméně zde je to rozhodně na místě, protože velice mnoho lidí si myslí, že existuje něco jako "enviromentalismus" a neví, že správně se tato ideologie (nikoliv vědní disciplína) píše "environmentalismus". Nejedná se tedy o slovíčkaření z mé strany, ale o poukázání na fakt, že pan Cvek má doopravdy velký problém s terminologií. S tím úzce souvisí i třetí bod, který navazuje na dva předchozí. 3) Vyjděme tedy z toho, že pan Cvek myslel nikoliv enviromentalismus, nýbrž environmentalismus a že mě tedy obviňuje z toho, že nevím, že existuje rozdíl mezi environmentalismem a vědeckou debatou o globálním oteplování. I když panu Cvekovi poskytnu tuto terminologickou berličku a doplním tak jeho faktickou neznalost, stále mu to nebude nic platné. Samozřejmě že rozdíl mezi environmentalismem a vědeckou debatou o globálním oteplování existuje. Nikde a nikdy jsem ale netvrdil opak, tudíž nevím, proč mi pan Cvek dává do úst něco, co jsem nikdy netvrdil. Environmentalisté pouze jakožto příslušníci určité ideologie zastávají k vědecké problematice globálního oteplování určitý názor, stejně jako jiné proudy zastávají názor jiný. Achyllovou patou pana Cveka je v této oblasti tedy zcela očividně neznalost teminologie. Pane Cveku, nejenže existuje zásadní rozdíl mezi enviromentalismem a environmentalismem, ale existuje také zásadní rozdíl mezi environmentalismem a environmentalistikou. A pokud použijeme originální anglické názvy, tak tu máme rozdíl mezi environmentalism a environmental science. Pojďme si to tedy v krátkosti shrnout: Environmentalismus je ideový směr, tedy ideologie a z principu o ní nemůže existovat vědecký konsensus (leda vnitřní konsensus o tom, co to environmentalismus přesně je). Enviromentalismus neexistuje. Pan Cvek zřejmě měl na mysli to, že existuje rozdíl mezi environmentalistikou a vědeckou debatou o globálím oteplování. Vlivem své neznalosti však místo toho napsal, že existuje rozdíl mezi environmentalismem a vědeckou debatou o globálním oteplování, čímž dal samozřejmě celé věci úplně jiný rozměr, než sám původně zamýšlel. Tato pojmová a terminologická zmatenost pana Cveka je však přinejmenším zvláštní. Každý, kdo někdy četl nějakou literaturu týkající se problematiky globálního oteplování zná rozdíly, které pan Cvek nezná. Pan Cvek mě tedy ve svém textu obviňuje z nějaké neznalosti, ovšem když jeho text zanalyzujeme, zjistíme, že tím, co napsal, pouze nechtěně dokazuje svou vlastní neznalost. Na závěr této pasáže tedy menší slovníček pojmů pro pana Cveka: Enviromentalismus = neexistující pojem Environmentalismus (environmentalism) = ideologie (více o této ideologii např. na webu Stanford University: http://www-formal.stanford.edu/jmc/progress/ideology.html) Environmentalistika (environmental science) = interdisciplinární vědní obor Nyní se od enviromentalismu i od environmentalismu posuňme dále. Dle pana Cveka stojí za povšimnutí, že "z pozice militantního ateismu útočím na náboženství, ale zároveň podporuji stát Israel, který stojí na judaistické náboženské identitě a který je vychylován z demokratického uspořádání do polofašistického režimu." V další větě už pan Cvek mluví přímo o fašismu ("V zásadě ale není divu, že našemu tuze vzdělanému studentovi fašismus nevadí..."), asi už si tedy nepamatuje, že mě jen o pár řádků výše citoval v souvislosti s tím, že fašismus odmítám. Jednoduše si vybírá to, co se mu zrovna hodí do kontextu. Nicméně ano, pan Cvek má pravdu v tom, že z pozic militantního ateismu (tak jak jej formuloval Dawkins) útočím na náboženství a zároveň plně podporuji stát Israel, který stojí na judaistické náboženské identitě. To je zřejmě jediný pravdivý údaj, který pan Cvek v souvislosti s mou osobou ve svém článku píše. Israel je v oblasti Blízkého a Středního východu široko daleko jedinou výspou demokracie, svobody a lidských práv. Je to stát, jehož obyvatelé musí žít konstantně ve strachu z teroristických útoků. Stejně tak je to jediný stát široko daleko, kde funguje svoboda vyznání a mohou vedle sebe existovat islám, křesťanství i judaismus. V okolních státech je něco takového zcela nemožné. A také je to jediný stát, který se nebojí adekvátně reagovat na útoky islámských teroristů. Pan Cvek své stanovisko dále vysvětluje a doplňuje, že prý není divu že mi fašismus nevadí, když jsem členem proklausovské a protievropské Strany svobodných občanů. Pan Cvek zde tedy opět veřejně poodhaluje další zákoutí svých neznalostí. Pojďme se na ně podívat podrobněji: 4) Jakožto student politologie musím konstatovat, že je obrovskou faktickou chybou označovat režim v Israeli za polofašistický či dokonce za fašistický. Israel lze naopak označit za jeden z vůbec nejdemokratičtějších států na světě. Israel umožňuje parlamentní zastoupení minoritám, má velice propustný volební systém a jediným kazem na kráse je tak skutečost, že některé legislativní záležitosti v Israeli mají náboženský - judaistický podtón, tedy například problematika uzavírání sňatků. Jedná se však pouze o maličkosti a nedá se hovořit o nějakým demokratickém deficitu, právě naopak. Je chybou se domnívat, že to, že je Israel založen na judaistických základech znamená, že Israel je státem teokratickým. Už Theodor Herzl varoval před tím, aby byl Israel teokracií a naopak požadoval, aby byl státem sekulárním. Ne každý Žid v Israeli je také nábožensky aktivní - existuje poměrně výrazná a rozšiřující se část israelského obyvatelstva, kterou lze charakterizovat jako židovské sekularisty či ateisty. Pokud má pan Cvek zájem prozřít a trošku se vzdělat, aby pro přístě neplácal takové nesmysly, jako že v Israeli panuje polofašistický režim, doporučuji mu mé dvě práce týkající se Israele. První se týká israelského volebního systému (http://pavek.bloguje.cz/901480-israelsky-volebni-system.php), druhá se týká israelského politického systému celkově (http://pavek.bloguje.cz/901123-politicky-system-statu-israel.php). Pro příště bych však panu Cvekovi doporučil, aby si prvně zjistil nějaké informace o tom, o čem se chystá psát, a předešel tak tomu, že bude psát faktické nesmysly či dokonce lži. 5) Strana svobodných občanů není stranou proti-evropskou, nýbrž stranou pro-evropskou. Svobodní podporují a přejí si silné evropské národní státy, naproti tomu Evropská unie se snaží Evropu silných národních států zničit a vše centralizovat a unifikovat a pokouší se o destrukci těchto silných národních států. Její politika je tedy proti-evropská, nikoliv politika Svobodných, která silné, samostatné a autonomní evropské státy plně podporuje. Závěrem musím konstatovat, že mě však vůbec nepřekvapuje, že někdo, jako je Boris Cvek, dokázal vyplodit takový lživý článek plný faktických nepřesností a omylů. Pan Boris Cvek je totiž, jak můžeme zjistit po projítí si některých jeho článků, pravý a nefalšovaný xenofob. Toto Cvek například píše ve svém článku "Islámské právo" z ledna roku 2008: "Hlubší poznávání islámu je pro Západ nezbytné, aby se oprostil od předsudků a aby mohl podporovat to, je v muslimském světě zároveň tradiční, hluboce zakořeněné, ale zároveň i slučitelné s principy naší liberální civilizace. Musíme si připustit, že muslimská kultura není primitivní a úzce souvisí s naší už od středověku. Dialog s islámem je právě důležitý i pro naši identitu, kterou bychom ztratili, kdybychom se přestali vracet k základním otázkám a principům našeho pojetí kultury a civilizace. A mezi ně určitě patří pojetí práva." Ano, jedním z oněch vůbec nejzákladnějších "předsudků" je to, že je islám považován za náboženství. Faktem ale je, že islám je politickou ideologií. Ideologií xenofobní, ideologií netolerantní a ideologií nenávistnou ke všemu odlišnému, ke každému projevu kulturní či civilizační odlišnosti. Pan Cvek tuto krvelačnou ideologii v mnoha svých článcích hájí. Osobně xenofobii a netoleranci z hlouby duše nesnáším, jak jsem již v mnoha svých článcích poznamenal, proto jsou mi xenofobní postoje pana Cveka v určitých pasážích až odporné. Hlubší poznání islámu je pro Západ skutečně velice důležité. Razím známou tezi, že vzdělání osvobozuje, a pouze důkladným studiem islámu - a to jak v rovině teoretické, tak v rovině praktické - může Západ a potažmo jeho obyvatelé "přijít" na to, co je islám zač. Praktickou rovinou samozřejmě míním studium toho, jak islám funguje jednak v islámském světě, jednak jak funguje a jak se projevuje v jednotlivých státech Evropy. Dnes se v televizním zpravodajství o islámu dozvíme pouze v souvislosti s nějakým teroristickým útokem, což je vskutku velice povrchní. Realita islámu je totiž daleko, daleko horší, ovšem současná média jej většinově stále vykreslují jakožto "náboženství míru", které je občas "špatně pochopeno" teroristy. Je pro mě velice zvláštní, že pro pana Cveka není aktem primitivismu bičování (tedy mučení) a usmrcování žen za to, že byly znásilněny, nebo že pro pana Cveka není projevem primitivnosti kultury to, že člověk, který odpadne od islámu, je v rámci práva, které pan Cvek podporuje, usmrcen. Lze tedy konstatovat, že pan Cvek považuje bičování žen za to, že byly znásilněny, za něco, co je projevem vyspělé kultury, za něco, co je naprosto normální a za něco, co by snad mělo být zavedeno i u nás, v Evropě. Vzhledem k tomu, jak vehementně pan Cvek podporuje islámské právo, "muslimskou kulturu" apod., lze z toho velice snadno vyvodit, že mu tedy postavení žen v islámském světě, stejně jako postavení příslušníků jiných náboženství či něvěřících, připadá správné, dobré a následováníhodné. Pan Cvek je na svou xenofobii pravděpodobně velice pyšný, některé z jeho dalších výroků v jeho článcích na to poukazují zcela jasně: "Jsme islámu a muslimům dlužni uznáním jejich dobrých tradic. Kdybychom chtěli, mohli bychom mít zcela oprávněně důvěru v muslimskou kulturu, mohli bychom v muslimech probouzet sebevědomí a hrdost na svou identitu a zároveň jim ukazovat velké liberální tradice jejich národů." Docela by mě zajímalo, co má pan Cvek na mysli onou "liberální tradicí". Liberální tradicí je zde zřejmě myšlena islámské expanzce, kdy se islám od svého vzniku začínal mečem šířit na všechny světové strany, přičemž zcela vyhladil několik původních kultur a pozabíjel desítky a desítky milionů příslušníků jiných náboženství. Islám a jeho nenávist ke všemu odlišnému se z Arabského poloostrova šířili jak směrem na západ, kde vyhladili původní obyvatelstvo Egypta a dále se rozšířili po celé Severní a často i Střední Africe, tak směrem na východ, kde došlo ke kompletnímu vyhlazení dalších několika civilizací, přičemž tou největší byla samozřejmě civilizace Perská. Při dobývání území dnešního Pákistánu bylo muslimy zabito miliony a miliony tamních hinduistů. Dějiny islámu jsou dějinami násilné expanze, vraždění, mučení, drancování a netolerance. Pan Cvek to považuje za projev liberálního smýšlení. Žijeme v demokracii, takže na svůj pomýlený názor samozřejmě má právo a já mu ho brát nebudu. Nicméně jak jsem již řekl, já s xenofoby typu pana Cveka nemohu, a to už čistě z principálních důvodů, souhlasit. Článek "Šokující projev hlouposti," na který reaguji, si můžete přečíst zde: http://blisty.cz/art/61609.html Na úplný závěr připojuji pro pana Cveka nějaký ten edukativní materiál, konkrétně videa s Richardem Dawkinsem, Christopherem Hichensem a Samem Harrisem, na kterých diskutují o islámu: http://pavek.bloguje.cz/916250_item.php Divadla versus sport, aneb problém mocensko-společenský 2011-10-27T00:00:00Z 2011-10-27T00:00:00Z Spor o to, zda si státní peníze zaslouží divadelní instituce, či sportovní kluby, je problémem - ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát - který se týká nás všech. Ovlivňuje, v důsledku vzato, naše každodenní životy a to dokonce i v případě, že do divadla nechodíme a sport nám nic neříká. Bylo by však mylné stavět tento problém do pozice kultura versus sport, jelikož i sport jako takový je zcela nepopiratelně součástí kultury.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Společnost Spor o to, zda si státní peníze zaslouží divadelní instituce, či sportovní kluby, je problémem - ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát - který se týká nás všech. Ovlivňuje, v důsledku vzato, naše každodenní životy a to dokonce i v případě, že do divadla nechodíme a sport nám nic neříká. Bylo by však mylné stavět tento problém do pozice kultura versus sport, jelikož i sport jako takový je zcela nepopiratelně součástí kultury. Na úvod si shrňme prá věci. Prvním faktem je, že peníze vydávané městem Brnem na kulturu jsou poměrně velké, což je dáno nastavením z ne až tak dávné minulosti. Dále, divadla a podobné instituce jsou většinou příspěvkové organizace, zatímco sportovní kluby většinou vlastní majitelé a jsou tedy orientováni na zisk. Za třetí - jak divadla, tak sport, jsou důležitou součástí naší kultury a nebylo by moudré nechat je uvadat. A úplně nakonec si uveďme, že je víceméně ekonomicky zákonité, že pokud si něco samo nevydělá na svůj provoz, zánik je nevyhnutelný. Všechny tyto body, které jsem uvedl, by si mohly v různých ohledech protiřečit, překážet si a jeden vyvracet druhý. Jak tedy s takové situace ven? Prvně se podívejme na problematiku samotné kultury. Kultura je důležitá. Dokonce nejdůležitější. Společnost, ve které žijeme, ve které vyrůstáme, ve které se vyvíjíme my, stejně jako naše děti, je formována právě kulturními vlivy. Konkrétněji řečeno, socio-kulturní vlivy mají zásadní dopad na naše životy. Právě kultura je to, co odlišuje různá místa na světě, a vzhledem k tomu, že my spadáme do tzv. západního civilizačního okruhu, není naše kultura něco, co by šlo jen tak "vykořenit". Divadla, stejně jako sport jsou součástí naší kultury a civilizace už od svých antických kořenů. I když jsem v zásadě člověk, který striktně odmítá zasahování státu do ekonomiky, nejrůznější formy re-distribuce, regulace apod., ekonomická realita je taková, že stát je a i do budoucna bude regulátorem ekonomických aktivit. Z tohoto důvodu tu tedy nebudu hájit nereálnou tezi o tom, že by stát neměl na kulturu či sport dávat žádné peníze. To se nestane tak jak tak, tudíž nemá cenu o tom diskutovat, nehledě na případné následky. Jde však o to, KOLIK a KOMU z peněz daňových poplatníků přerozdělit. Jak jsme si v úvodu vysvětlili, kultura má nedozírný vliv na naši společnost i na naše životy, proto je tato otázka mimořádně důležitá. Je třeba říct, že město by divadla mělo finančně podporovat, zvlášť, jde-li o tak klasické a historicky cenné spolky, jakými jsou ty, o něž v aktuální brněnské kauze jde. Tyto instituce by si ale měly zároveň uvědomit, že jejich přežití je vázáno na peníze daňových poplatníků. Ano, samozřejmě že se najdou burani, kteří řeknou, že do divadla v životě nevkročí, protože se raději s lahváčem a tlačenkou z Lídlu v ruce podívají na Nově na Comeback či Ordinaci v růžové zahradě. Takové lidi ale ponechme stranou - nejde o to, jestli je jich většina, nebo menšina. Jde o to, že jsou nedůležití a z pohledu elitistických teorií jsou systémově neaktivní, jsou to ovce, či někdy možná spíše prasata, která si rochní blahem v bahně moderního konzumu. Divadla by se tedy měla chovat ekonomicky. Primárně by se divadla měla snažit, aby byla ekonomicky co nejvíce samostatná. Veškerá ekonomika těchto spolků by pokud možno co nejvíce měla kalkulovat pouze se zisky, které sama vyprodukuje. Dotace od města pak brát jako bonus, který umožní existenci těchto kulturních spolků. Zmínil jsem ovce a tím se dostáváme ke sportu. "Chléb a hry". Asi nemusím dodávat více, nicméně za bližší pohled to stojí. Nemluvím ani tak o samotných sportovcích, jako spíš o fanoušcích sportu. Sledování svého oblíbeného sportu je něco, čemu může člověk zcela propadnout a tím pádem nemá čas (ani chuť) na řešení politických záležitostí. Sport zcela nepochybně, na rozdíl od divadel, JE mocenským nástrojem. Sport nepochybně je důležitým prvkem pro částečné ovládání společnosti, protože kdyby tu nebyl - představte si - kdyby tu nebyl, kolik lidí by náhle mělo čas na to, věnovat se jiným věcem, například politice. To by ze systémového hlediska mělo nedozírné následky. Samozřejmě původní myšlenky sportu jsou čisté jako lilie, stejně jako v žádném případě neplatí rovnítko, že fanoušek sportu je jednou z oněch ovcí. Fanoušek sportu může, ale také nemusí být součástí "sportu" jako prvku kontrolujícího společnost. Řekněme si ale narovinu, že u nadpoloviční většiny "fanoušků" tomu tak pravděpodobně bude. Podívali jsme se tedy na pozitiva divadel a negativa sportu. Existuje ale samozřejmě i pohled opačný. Na sport prostě a jednoduše peníze jít musí, jelikož vychovávat děti ke sportu, či lépe řečeno k pohybu, aktivitě, je správné, zvláště ve dnešní době, kdy přibývá obézních. Peníze od státu by měly jít především na děti a mládež. Sportovní kluby, které se věnují výchově mládeže jsou pro společnost nepostradatelné a svou roli zde opět hraje sociální hledisko. Děti jdou na trénik basketbalu, místo toho aby se jen tak poflakovali na ulici nebo 24 hodin denně sedeli před obrazovkou. V rámci sportovního kroužku si mohou najít kamarády, probíhá zde socializace. Když jsou děti na tréninku, rodiče mají čas pro sebe. To jsou všechno společenské faktory, ne zcela zanedbatelné. I když nejdůležitější je zde samozřejmě prospěšnost sportování dětí na jejich zdraví. Co se týče divadelníků, objevuje se tu jeden velice, velice bolestivý problém. Horeční a fanatiční obhájci divadel a toho, že by divadla měla být žroutem veřejných financí, velmi často sebe sama staví do pozice jakési intelektuální elity. My hrajeme divadlo, my se zajímáme o divadlo, my jsme kulturně aristokratičtí, my jsme ta elita, která se zabývá uměním. Neskrývaná povýšenost a nadřazenost, jinými slovy pseudo-intelektualismus této sociální skupiny, to je hlavní a zásadní problém a negativum s touto skupinou spjaté. Tato sorta lidí si musí uvědomit, že existuje i svět mimo divadlo a že divadlo není jediné, na čem svět stojí. Ano, divadlo nepochybně je důležitou součástí našeho kulturně-civilizačního okruhu, ostatně o pár odstavců výše jsem jej sám obhajoval. Jde ale o to, že lidé kolem divadla doopravdy trpí jakousi aureolou nadřazenosti a to je problém. A když pak petici podepíše i Václav Havel, ještě to tyto lidi ve své nadřazenosti utvrdí. Uvedl jsem tedy negativa a pozitiva obou součástí naší kultuy - divadla a sportu. Osobně se nedivím reakci brněnských sportovních klubů na protesty divadel. Právě ona nadřazenost z toho, že my děláme či se zajímáme o něco, co považujeme za nejaristokratičtější umění, za vrchol kultury, je zásadním problémem. A nelze se pak divit, že druhé straně, která taktéž ukrajuje z koláče dotací, takový přístup vadí. Co tedy říci závěrem? Na divadla v Brně by nepochybně dále měly plynout finance. Divadla samotná ale musí lépe hospodařit a uvědomovat si, že nemohou zneužívat svého postavení, tedy toho, že jsou důležitou součástí naší kultury. Co se týče sportovních klubů, mládež by rozhodně dotována být měla, co se však týče státních dotací pro ryze profesionální celky, zde jsem skeptický. Pokud sportovní klub neprosperuje, jednoduše skončí. Mládež může díky státním penězům pokračovat dále. U divadel se pochopitelně nelze dívat pouze na ekonomickou stránku - to, že nějaké tradiční divadlo finančně neprosperuje, neznamená, že by se mělo zrušit, neznamená to ale ani to, že by se divadlo samo nemělo snažit nakládat s penězi racionálně a co nejvíce se orientovat na ekonomickou samostatnost. http://pavek.bloguje.cz/909853_item.php Štorchová a Respekt versus Klaus a držitelé Nobelových cen 2011-09-19T08:45:00Z 2011-09-19T08:45:00Z Týdeník Respekt je proslaven svým neustálým vyvoláváním nenávisti vůči prezidentu Klausovi. Na to už jsme si všichni zvykli a není to nijak překvapující informace. Daleko nepříjemnější je však to, že se Respekt z dlouhodobého hlediska stává tmářským týdeníkem, který prosazuje anti-vědecké postoje a tzv. si "vytírá zadek" předními světovými odborníky z oblasti přírodních věd. Je tomu už dlouho, co se Respekt stal hlásnou trobou nového světového náboženství, totiž Globálně oteplovačské církve Ala Gora.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Politika Týdeník Respekt je proslaven svým neustálým vyvoláváním nenávisti vůči prezidentu Klausovi. Na to už jsme si všichni zvykli a není to nijak překvapující informace. Daleko nepříjemnější je však to, že se Respekt z dlouhodobého hlediska stává tmářským týdeníkem, který prosazuje anti-vědecké postoje a tzv. si "vytírá zadek" předními světovými odborníky z oblasti přírodních věd. Je tomu už dlouho, co se Respekt stal hlásnou trobou nového světového náboženství, totiž Globálně oteplovačské církve Ala Gora.Základní podmínkou každého náboženství je nějaké dogma. Většina světových náboženství má kromě jiných dogmat dogma o Bohu. Bůh je, Bůh existuje a to je pravda, o které se nediskutuje, nepochybuje, která se nezkoumá a nepodstupuje kritickému bádání. U globálně oteplovačského náboženství, které je v posledních letech drasticky na vzestupu, je tímto dogmatem právě nezpochybnitelná existence globálního oteplování, které navíc z valné části způsobuje člověk svým nezodpovědným chováním. Podobně jako u Boha u ostatních světových náboženství, je "skutečnost" globálního oteplování něčím zcela zřejmým, o čem se nediskutuje a nebádá se o tom. Opačný názor se pak rovná herezi toho nejtěžšího kalibru a vědci a odborníci jsou tak postaveni do role trpných a nechtěných "předmětů", kteří mají tu drzost na toto "pravdivé" dogma útočit. Vzhledem k tomu, že prezident České republiky Václav Klaus není členem globálně oteplovačské církve, a dokonce proti ní naopak bojuje, stal se právě Klaus jakýmsi hromosvodem veškeré české pseudo-intelektuální sféry. Klaus není přírodní vědec ani klimatolog a tak se stal jakýmsi terčem posměchu za to, že "fušuje" do něčeho, čemu nerozumí. Václav Klaus je ale především obhájcem toho vůbec nejcennějšího artiklu, který může být člověku dostupný - totiž lidské svobody. A globálně oteplovačské náboženství - podobně jako ostatní světová náboženství - tuto svobodu drasticky a programově omezují. Globálně oteplovačské náboženství má to "štěstí", že je zaobaleno do hábitu přírody a že se profiluje jako síla která bojuje za záchranu rostlin, zvířat, životního prostředí - no prostě přírody vůbec. I to je důvod toho, proč v posledních letech stoupá raketovým tempem počet oveček, jež se pod globálně oteplovačskou církev řadí. Zpátky ale k Respektu. V posledním čísle (37/11) vyšel v Respektu krátký sloupek s názvem "Arktida taje", jehož autorkou je molekulární bioložka Helena Štorchová. Celý text pojednává - jak asi nikoho nepřekvapí - o tom, že "Arktida taje". Paní Štorchová totiž tuhle letěla letadlem nad severním Grónskem a všimla si, jak tam tají ledovce, z čehož lze vyvodit, že globální oteplování existuje a jen úplný blbec může tvrdit, že ne. Abych byl konkrétní, stěžejní pasáž sloupku ocituji: "Subarktické kraje jsou řídce osídleny. Hladoví lední medvědi vyhlížejí led, na kterém by mohli lovit tuleně, lidi tolik nedojímají. V nižších zeměpisných šířkách změny podnebí kolísají a trendy jsou méně patrné. Proto se občas vyskytnou jedinci, kteří oteplování klimatu zpochybňují. Těm lze doporučit návstěvu Baffinova ostrova nebo alespoň webové stránky www.snap.uaf.edu. Lidé budou muset vynaložit velké úsilí, aby naše planeta zůstala obyvatelná". Je vcelku jasné, "koho" se asi tak část, jež jsem červeně zvýraznil, týká. Ano, v tom našem malém českém rybníčku, kde každý oteplovač bere slovo Liškovo jako slovo Boží, je to doopravdy jasné - občas se vyskytne nějaký arogantní blbeček, co tomu přeci vůbec nerozumí, a jen aby udělal rozruch a zaprovokoval, tak "všechno popře". Třeba takový Václav Klaus, že ano. Ovšem toto je přesně něco, na co oteplovači spoléhají. Na neznalost. Nikoliv na neznalost přírodních věd u běžných lidí, oteplovači spléhají na to, že většina lidí nezná žádné vědecké autority, které by zastávali v otázce globálního oteplování stejný názor jako Václav Klaus - poté se dá velice jednoduše o prezidentovi republiky vydedukovat to, co jsem napsal výše. Ono to ale samozřejmě ani zdaleka tak jednoduché není a je smutné, velice smutné, že paní Štorchová - tedy vědecký pracovník - neuvažuje skepticky, což je při vědecké práci základ, a zcela bez jakéhokoliv zkoumání vynáší jednoznačné závěry o "nezpochybnitelnosti" globálního otplování. Vraťme se nyní k výroku, že se "občas vyskytnou jedinci, kteří oteplování klimatu zpochybňují." Tentokrát se ale k tomuto tvrzení vraťme nikoliv v rovině zapuchlého a sterilního českého rybníčku, nýbrž v rovině odborné. Ano, paní Štorchová, skutečně se občas najdou jedinci, kteří oteplování klimatu zpochybňují. Tak z poslední doby například takový vítěz Nobelovy ceny za fyziku z roku 1973 a profesor na Renssealerově Polytechnickém Institutu v New Yorku, doktor Ivar Giaever. Ten před pár dny vystoupil z American Physical Society (APS), poté co tato organizace oficiálně prohlásila, že globální oteplování je "nepopiratelné a nevyvratitelné", což je něco s čímž tento vítěz Nobelovy ceny v žádném případě nemohl souhlasit a tak na protest z organizace vystoupil. Giaever již dříve, stejně jako například Klaus, označil doktrínu globálního oteplování doslova za "nové náboženství".  Giaever ale není ani zdaleka první, kdo se k takovému kroku odhodlal. Již v roce 2010 totiž z APS vystoupil doktor Harold Lewis, fyzik a profesor na University of California. Lewis zemřel 26. května tohoto roku a i když pro svět udělal nesrovnatelně více, než někteří nejmenovaní hokejisté, pravděpodobně jste jeho jméno v životě neslyšeli a v tomto článku se s ním setkáváte poprvé. Jak jsem tedy již uvedl, Lewis vystoupil z APS v roce 2010 a to po 67 letech členství v této organizaci. Důvod jeho vystoupení? Globální oteplování. Lewis se vyjádřil v tom smyslu, že tato organizace byla stále více korumpovaná (vládou) ve prospěch doktríny globálního oteplování. Lewis dále uvedl, že organizace postuně upouští od vědeckých metod na úkor globálně oteplovacího alarmismu. Podobnými příklady by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho, proto na závěr uvedu pouze stručný seznam několika málo osobností vědeckého světa, které mají na problematiku globálního oteplování podobný či stejný názor jako Václav Klaus. Tak například prezident Světové federace vědců (WFS) Antonio Zichichi, což je italský jaderný fyzik a objevitel první částice antihmoty, dále Roy Spencer a John Christy, vynálezci metody, jak ze satelitního měření odvodit globální teplotu (držitelé ceny NASA Exceptional Scientific Achievement Medal a AMS Special Award). Dále například jeden z největších současných odborníků na hurikány, William Gray a jeho kolega Chris Landsea, dále Henrik Svensmark a Eigil Friis-Christensen, což jsou přední odborníci dánského Ústavu pro výzkum vesmíru v Kodani. Je Vám zřejmě jasné, že výčtem jmen vynikajících vědců bych mohl pokračovat, tak na závěr snad jen dodám, že kupříkladu v USA existuje tzv. "Oregonská petice", kterou podepsalo zhruba 30 000 vědců a která mluví o tom, že neexistuje důkaz pro to, že by člověk způsoboval změny v klimatu. Pokud všechny tyto výrazné postavy považuje paní Štorchová za nekompetentní přisluhovače prezidenta Klause, je to smutné, stejně tak jako je smutné, že týdeník Respekt dlouhodobě zcela účelově a programově lže o problematice globálního oteplování. http://pavek.bloguje.cz/904883_item.php Nozick versus Rawls - srovnání východisek 2011-08-11T00:01:00Z 2011-08-11T00:01:00Z Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Tradice moderního politického myšlení.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Odborné texty Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Tradice moderního politického myšlení.Úvod Jakožto téma mé seminární práce do předmětu Tradice moderního politického myšlení jsem si zvolil téma číslo pět, tedy porovnání dvou významných (nejen) politických filosofů dvacátého století. Proč jsem si zvolil právě toto téma? Oba pánové představují významné postavy dvou různých myšlenkových i politických proudů, ze kterých různé ideologické směry čerpají své myšlenky a stanoviska až do dnešních dnů. Dá se tedy říct, že jak Rawls, tak Nozick, významným způsobem ovlivnily politické myšlení ukotvené a zakořeněné jak na levé, tak na pravé části politického spektra. Právě z tohoto důvodu jsem se v mé seminární práci rozhodl blížeji zpracovat právě východiska Rawlse a Nozicka. Jejich názory, popřípadě názory ideologií, které formovaly či které z nich čerpaly totiž stále ovlivňují a pravděpodobně ještě dlouhou budou ovlivňovat aktuální politické dění ve většině civilizovaného světa. V první části seminární práce se nejprve pokusím o přiblížení obou těchto významných postav politické filosofie – představím je z hlediska jejich životní dráhy, jejich názorů, úspěchů a podobně. Krátce se také pozastavím u doktríny libertarianismu, spojené s Robertem Nozickem. Ve druhé části se pak zaměřím konkrétněji a detailněji na některé jednotlivé názory a východiska, která oba tito pánové vyznávají a prezentují ve svých odborných pracích. Zaměřím se pochopitelně jen na některé vybrané aspekty jejich myšlenkového dědictví, obsáhnout smysluplným a hodnotným způsobem veškeré jejich dílo totiž určitě není otázkou jedné seminární práce. Oba pánové zastávají v určitých oblastech značně protikladné a nesourodé názory, jejich „srovnání“ tedy bude očividné a jasně vyplývající z napsaného textu. V poslední fázi seminární práce pak stručně shrnu některé nejvýznamnější z východisek Rawlse a Nozicka a pokusím se o vypíchnutí nejvýznamnějších názorových nesouladů obou těchto pánů. V této seminární práci využiji kromě klasické literatury také několika renomovaných internetových zdrojů (Internet Encyclopedia of Philosophy, Stanford Encyclopedia of Philosophy).   Představení Johna Rawlse John Bordley Rawls, jak zní jeho celé jméno, se narodil v roce 1921 v americkém městě Baltimoru ve státě Maryland. Jeho otec byl prominentním právníkem a matka prezidentka League of Women Voters. V mládí se Rawls aktivně věnoval hraní baseballu, nakonec však dal přednost akademické dráze. Svůj doktorský titul (1950) získal na vyhlášené Princetonské univerzitě, kromě Princetonu však Rawls studoval i v Oxfordu. Obě školy se nepochybně podílely na formování jeho myšlenek – na Princetonu byl ovlivněn svým učitelem Normanem Malcolmem, jež byl žákem Ludwiga Wittgensteina, na Oxfordu pak spolupracoval například s Isaiahem Berlinem či Stuartem Hampshirem. Roku 1962 pak Rawls začal pracovat na Harvardu, kde strávil více než třicet let svého života. Na formování Rawlsových myšlenek se však nepodílely jen jeho významní učitelé či spolupracovníci, nýbrž i dvě války. Jakožto student se Rawls chtěl stát knězem, avšak v dobách jeho studií zrovna probíhala druhá světová válka, které se Rawls zúčastnil, a to konkrétně v Pacifiku. Rawls byl křesťanského vyznání, ovšem během svého „pobytu“ ve válce se této své víry zřekl. Tato zkušenost tedy Rawlse ovlivnila přímo – jeho druhá „válečná zkušenost“ pak již byla nepřímá, ale nepochybně motivovaná právě onou zkušeností první. V šedesátých letech byl Rawls aktivním představitelem hnutí, které protestovalo proti zapojení se Spojených států amerických do války ve Vietnamu. Právě díky válce ve Vietnamu se Rawls začal hlouběji zajímat o nedostatky amerického politického systému.[1] Část jeho doktorské práce vyšla rok po jejím vydání jako jeho vůbec první publikovaný odborný článek, který nesl název „Outline of a Decision Procedure for Ethics“. Již v tomto článku z roku 1951, respektive ve své doktorské práci, se Rawls věnoval tématu, které se nakonec stalo jeho tématem ústředním, tedy otázce a problematice spravedlnosti. Ačkoliv ho proslavily především jeho názory spjaté s ekonomikou, zabýval se Rawls velice aktivně také klasickou filosofií, kterou také vyučoval. Rawls vyučoval morální a politickou filosofii a ve své výuce se zaměřoval především na Locka, Huma, Rousseaua, Leibnize, Kanta, Hegela, Marxe a Milla.[2] Milníkem Rawlsovy kariéry se stal rok 1971. Byl to rok, ve kterém vyšla jeho stěžejní knižní publikace, A Theory of Justice (Teorie Spravedlnosti) a byl to také rok, kdy se z Rawlse stala skutečně známá osobnost. Teorie Spravedlnosti byla do dnešních dnů přeložena do 27 světových jazyků, což samo o sobě hovoří o mnohém. V roce 1993 pak vyšel „dodatek“ k původní knize, který nesl název Political Liberalism. Mnozí považují právě tuto knihu za po teoretické stránce ještě přínosnější, než původní dílo A Theory of Justice. V roce 1999 pak vyšla další Rawlsova významná kniha, The Law of Peoples (česky vydaná jako Právo národů). Těsně před jeho smrtí, v roce 2001, pak vyšla „poslední kapitola“ k tématice teorie spravedlnosti s názvem Justice as Fairness: A Restatement.[3] V listopadu 2002 Rawls ve věku nedožitých 81 let zemřel. Co se týče Rawlsova ideologického a myšlenkového zakotvení, lze konstatovat, že Rawls neměl rád utilitarismus, na který často „útočil“ a sám se přitom snažil o vytvoření určité teorie alternativní právě k utilitarismu. Na utilitarismu Rawslovy vadilo především to, že v jeho rámci mohou být zájmy konkrétních jednotlivců obětovány blahu celku. Rawlse lze označit za představitele moderního liberalismu – vystupoval pro sociální spravedlnost a jeho názory a východiska, jakožto koneckonců i celá jeho teorie, jsou velmi oblíbené především u moderního sociálně demokratického směru. Tam také bývá sám Rawls velmi často „zaškatulkováván“.[4] Závěrem tohoto představení můžeme konstatovat, že kniha Teorie Spravedlnosti rozhodně patří mezi jedno z vůbec nejstěžejnějších děl politické filosofie druhé poloviny dvacátého století a její myšlenky a východiska velice významně ovlivnily jak moderní liberály, tak sociální demokraty.[5]   Představení Roberta Nozicka Robert Nozick se narodil v New Yorkském Brooklynu v roce 1938. Stejně jako Rawls, i Nozick studoval a graduoval na Princetonské univerzitě, kde dizertační práci dokončil na začátku šedesátých let. Pokud se podíváme na mládí Roberta Nozicka, nic by zřejmě nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane představitel pravice, a to dokonce jeden z těch nejvýznamnějších. Ve svém mládí a za dob studentských let totiž Nozick inklinoval k něčemu úplně jinému. Mladý Nozick obdivoval tzv. Novou Levici a socialismus, jež mu byli i filosofickou inspirací. Nozick byl však očividně člověk přístupný novým věcem a proto se postupně dostal k četbě některých autorů z opačného pólu politického spektra. A tak se stalo že po přečtení knih od takových „obhájců kapitalismu“, jakými byli například F.A. Hayek Ludwig von Mises, Murray Rothbard či Ayn Rand, Nozick revidoval své původní politické přesvědčení. Jedním z výsledků byla i jeho stěžejní a nejznámější kniha s názvem Anarchy, State and Utopia, jež vyšla v roce 1974 především jako libertariánská reakce na Rawlsovu A Theory of Justice. Z Rawlse se tak záhy stala jedna z vůdčích intelektuálních postav pravice a vášnivý obhájce pravicového libertarianismu.[6] Na rozdíl od Rawlse, který svůj život prakticky zasvětil svému „dítěti“ – teorii spravedlnosti, Nozick byl v tomto ohledu poněkud jiný. Na kritiku Anarchy, State and Utopia reagoval taktéž, ovšem kromě tématiky obsažené v této knize se velice aktivně, rozhodně neporovnatelně aktivněji než Rawls, věnoval i jiným odvětvím filosofického bádání, než jakým byla subkategorie politické filosofie. Nozick se věnoval především epistemologii a metafyzice. Jeho další vydané publikace se tedy věnovaly primárně těmto odvětvím. V roce 1981 vyšla metafyzicko-epistemologicko-eticky zaměřené kniha Philosophical Explanations, v roce 1989 soubor Nozickových filosofických meditací The Examined Life, v roce 1993 dílo věnující se praktické racionalitě The Nature of Racionality, v roce 1997 kolekce esejů Socratic Puzzles a posledním Nozickovým dílem pak byla kniha vydaná roku 2001 nesoucí název Invariances: The Structure of the Objective World. Robert Nozick zemřel ve stejném roce jako John Rawls, tedy v roce 2002 (na rakovinu žaludku), konkrétně pak 23. ledna ve státě Massachusetts v USA (taktéž stejně jako Rawls). Nozickovo dílo Anarchy, State and Utopia bývá často klasifikováno jako jeden z vůbec nejdůležitějších moderních spisů z oblasti filosofie politiky, které velmi výrazně ovlivnilo Novou Pravici. Jak jsem také již napsal, Nozick byl představitelem pravicového libertarianismu, přičemž myšlenkově navazoval především na Locka a americké individualisty 19. století, jako byli například Lysander Spooner či Benjamin Tucker.[7] Vzhledem k tomu, že libertarianismus není zdaleka tak frekventovanou a známou ideologií, jakou je moderní liberalismus, respektive sociálně demokratické směry, které čerpají z Rawlse, nebude na škodu, pokud nyní udělám krátkou odbočku v podobě krátkého shrnutí a vysvětlení toho, co to vlastně libertarianismus je.   Krátký exkurs do libertarianismu Libertarianismus je politickou ideologií, která se naplno rozvinula ve 20. století a to především ve Velké Británii a v USA (to však neznamená, že není zastoupena i jinde ve světě). Existují dvě hlavní větvě libertarianismu – anarchistická (kterou ale můžeme dělit dále např. na anarchokomunistickou či anarchokapitalistickou) a minarchistická. Klasická forma libertarianismu, víceméně zastoupená i Robertem Nozickem, zastupuje právě onu druhou, minarchistickou větev. Základem libertarianismu je minimální stát, který zajišťuje pouze nezbytné záležitosti. Mezi legitimní funkce vlády dle této doktríny patří policejní ochrana, vynucování a dodržování smluv a zajišťování obrany státu. Charakteristickými znaky jsou pak především velký důraz na individuální práva, soukromé vlastnictví a právě minimální stát, který je spojený například s neplacením daní. Libertariání věří v neomezený kapitalismus a neomezený volný trh, což je doktrína známá pod názvem laissez-faire. Právě laissez-faire dle libertariánů představuje ideální společenské uspořádání, které z dlouhodobého hlediska vede k blahobytu.[8] Libertarianismus dává přednost svobodě před rovností, čímž se také výrazně odlišuje od myšlenek Johna Rawlse.[9] Za jednoho z hlavních průkopníků tohoto směru můžeme označit amerického poválečného intelektuála a ekonoma, Murraye N. Rothbarda (žáka Ludwiga von Misese). Z „velkých jmen“ můžeme k obhájcům laissez-faire zařadit i F. A. Hayeka.[10] Od anarchistů se tito klasičtí libertariáni liší hned v několika ohledech – anarchisté neuznávají nezbytnost žádného státu, minarchisté však nezbytnost určitého minimálního státu uznávají, navíc nevyznávají pacifismus, který je velmi často v anarchismu zakomponován. Od klasického liberalismu se libertarianismus odlišuje především tím, že na rozdíl právě od klasického liberalismu odmítá podřadit svobodu řádu.[11] I v České republice existuje politická strana, byť bez parlamentního zastoupení, které jsou myšlenky a ideje libertarianismu a ekonomiky ve stylu laissez-faire velice blízké – je jí Strana svobodných občanů ekonoma Petra Macha.[12] Ten dokonce vydává ekonomický plátek s nepravidelnou periodicitou s názvem Laissez Faire – list je zaměřen právě na obhajobu myšlenek této ekonomické doktríny a myšlenek s ní souvisejících.[13]   John Rawls – základní východiska Alfou a omegou Rawlsových myšlenkových východisek je jeho teorie spravedlnosti, proto se nyní budu zabývat především jí. Základním stavebním kamenem, na kterém Rawls dále buduje svoji teorii, je pojetí individua jako svobodné a rovné bytosti. Je zde sice uvedena jak svoboda, tak rovnost, v rámci Rawlsovy teorie se však můžeme bavit spíše o určité svobodě v rámci oné rovnosti. Rovnost je tedy postavena na první místo.[14] Druhým základním pilířem pro teorii spravedlnosti je pojetí společnosti jako férového systému spolupráce.[15] Rawls se pokoušel najít určitou závaznou proceduru, jež by obsahovala soubory principů vhodných k spravedlivému institučnímu i distribučnímu uspořádání celé společnosti. Rawls si při vytváření své teorie uvědomoval také ten fakt, že v tehdejší společnosti začalo docházet k ochabování vlivu morálních konceptů a začínaly se vytrácet i stabilní hodnotové systémy – kvůli s tím souvisejícímu nárůstu morálně-praktických problémů se Rawls pokusil o nalezení závazné procedury.[16] Důležitým momentem v rámci teorie spravedlnosti je ten fakt, že se zabývá a vztahuje se k základním principům organizace společnosti, ale nezabývá se spravedlností jednotlivých konkrétních činů konkrétních osob (působících v rámci dané společnosti). Za základní organizaci či strukturu společnosti Rawls považuje vzájemně propojený systém pravidel a praktik. Na základě tohoto systému pravidel a praktik poté hlavní společenské instituce distribuují základní práva a povinnosti a určují podíly z výsledků sociální kooperace. Pod termínem „hlavní společenské instituce“ si Rawls sám představoval kupříkladu politickou ústavu, instituci soukromého vlastnictví, právní ochranu svobod, ekonomickou produkci, obecná pravidla regulující trh, či rodinu.[17] Každá z institucí by dle Rawlse měla podléhat nějaké regulaci – tím by se zaručila jejich spravedlnost v kontextu dané konkrétní společnosti. A jak by měly samotné regulace institucí vypadat, v čem spočívají? Jedná se především o „regulaci“ v podobě maximální možné míry rovné svobody, dále férové rovnosti příležitostí a také upřednostňování těch, co jsou na tom nejhůře.[18] Spravedlnost tedy John Rawls považuje za hlavní ctnost veškerých existujících společenských institucí a každá osoba má dle něj nedotknutelná práva, jež jsou na ní založena. Tato práva založená na spravedlnosti pak v Rawlsově podání nemůže „vymazat“ či „přebít“ ani blahobyt společnosti. Jeho pojetí spravedlnosti zároveň nepřipouští, aby ztráta svobody určitých osob byla „vyvážena“ větším dobrem pro osoby jiné.[19] Velice známý je pak samotný způsob, pomocí kterého Rawls svou teorii spravedlnosti ospravedlňuje. Jedná se o myšlenkový experiment, označovaný jako „závoj nevědomosti“. Hlavním cílem experimentu je vymezení původní pozice, respektive situace, za které budou všichni „účinkující“ jednat bez jakýchkoliv postranních zájmů (a tím tak bude dodržen princip férovosti). Hypotetické prostředí, ve kterém se experiment závoje nevědomosti odehrává, je postaveno na tom, že všichni jeho účastníci neví vůbec nic o svém skutečném postavení v reálném světě. Sociální postavení, původ, etnicita, své vlastní schopnosti – to vše je účastníkům tohoto experimentu zatajeno. Jsou srozuměni pouze a jenom s tou skutečností, že k naplňování všech svých životních plánů a cílů potřebují určitou paletu práv a svobod. Účastníci experimentu se v rámci racionální dohody na znění těchto práv a svobod společně dohodnou.[20] Takto tedy zjednodušeně popsáno vypadá „původní stav rovnosti“, který dle Rawlse odpovídá jeho konceptu spravedlnosti jakožto slušnosti (spravedlnost jako slušnost je taktéž jedním z hlavních charakteristických motivů jeho práce).[21] Rawlsovým předpokladem je, že jedinec, jež vyrostl v normálních sociálních podmínkách, disponuje od dosažení určitého věku rozumovou schopností, jež Rawls nazývá „smysl pro spravedlnost“. Co si pod tím představit? Rawls tvrdí, že se jedná o dovednost posuzovat události podle jejich spravedlnosti a dodávat svým soudům o spravedlnosti zdůvodnění.[22] Tato myšlenka je právě jednou z těch věcí, jež hypotetická situace závoje nevědomosti umožňuje – lze totiž předpokládat, že lidé, vystavení tomuto experimentu, budou jednat opravdu racionálně a spravedlivě. Proč něco takového nefunguje v reálném světě a proč si lidé v našem světě nevytvoří určitá plošná pravidla, zajištující rovnost všech a využívající konceptu spravedlnosti jakožto férovosti? Důvod je dle Rawlse poměrně jednoduchý a zároveň zcela logický. Člověk jako takový je sice obecně schopný utvořit si a sledovat nějakou koncepci dobra, avšak tato koncepce je vždy (ať si to připouštíme, či nikoliv) ovlivněna povahou náboženské, ideologické, morální, či jiné doktríny, pod kterou daný jedinec spadá či kterou cíleně vyznává.[23] Pokud se nad tímto tvrzením hlouběji zamyslíme, nepochybně musíme dát Rawlsovy za pravdu. Za základní problém lze v této souvislosti označit určitě právě to, že spravedlnost jako taková je v různých kulturních a civilizačních okruzích vnímána rozdílně a v některých případech dokonce až velice značně rozdílně. Je zřejmé, že kupříkladu dítě, vyrůstající pod vlivem islámu v Saúdské Arábii, které bude po celé své dětství vidět a sledovat postavení žen v Saúdské Arábii v rámci uplatňování pravidel islámu, na něco takového samo navykne. To, co celé dětství bude vidět kolem sebe, bude považovat za normální. Dítě jednoduše přijme normy dané společnosti a dojde tedy k politické socializaci. Jeho chápání spravedlnosti tak bude už jen tímto jediným případem značně odlišné od chápání spravedlnosti ve vyspělých společnostech. Na základě především této, ale i některých jiných kritik, lze v Rawlsově další publikaci Politický liberalismus najít upravenou definici, respektive novou formu ospravedlnění. Novým kritériem přijatelnosti se zde stává schopnost určité „teorie spravedlnosti“ získat si podporu zastánců různých racionálních doktrín.[24] Po „Politickém liberalismu“ již je tedy třeba, aby funkční teorii spravedlnosti schválili všichni občané demokratických společností bez ohledu na jejich náboženské, ideologické, morální, či jiné přesvědčení. Tímto se tedy Rawls částečně vyhýbá onomu problému, jež souvisí s různých chápáním spravedlnosti. Tím, že by se mělo jednat o schválení konceptu spravedlnosti pouze v demokratických státech se problém sice řeší, na druhou stranu Rawls požaduje jednání bez ohledu na náboženské názory občanů. Netřeba dodávat, že u silně věřících je něco takového zcela nemožné, ba až utopické, a to i v jinak zcela demokratických společnostech. Rawls k tomu dodává, že takováto koncepce zároveň nesmí odvozovat své konečné zdůvodnění z žádné z těchto jiných náboženských, ideologických, morálních, či jiných doktrín – v opačném případě by se totiž daná koncepce spravedlnosti stala neospravedlnitelnou z pohledu jiných doktrín.[25] Tím se ale kruhem dostáváme zpět k tomu, co jsem napsal výše. Rawls se domnívá, že jeho teorie spravedlnosti tedy není zcela univerzálně platná, avšak že je uskutečnitelná pouze v současných západních liberálně-demokratických společnostech. Dle Rawlse je pouze v těchto režimech možné, že se zastánci různých stanovisek shodnou, respektive že najdou v převládajících politických principech oporu pro své mimopolitické zájmy.[26] Osobně se domnívám, že i to je velice nejisté a polemické, právě vzhledem k téměř nereálné možnosti vypuštění náboženských motivů v jednání daných osob. A jaké principy spravedlnosti jsou tedy dle Rawlse ideální? Které by dle něj byly zvoleny v hypotetickém prostředí v rámci stavu závoje nevědomosti? 1) „Každá osoba má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které jsou slučitelné s obdobnými svobodami pro jiné lidi.“[27] 2) „Sociální a ekonomické nerovnosti mají být upraveny tak, aby (a) se u obou dalo rozumně očekávat, že budou ku prospěchu kohokoliv, a (b) byly spjaty s pozicemi a úřady přístupnými pro všechny.“[28] Velice důležitým termínem Rawlsova myšlení je také tzv. sociální spravedlnost, tedy typický příklad konceptu, na který je různými politickými ideologiemi nahlíženo různě. Sociální spravedlnost je samozřejmě koncept, se kterým operuje (nikoliv však výhradně) především levice, naopak mnoho pravicových politiků tento termín nemůže „ani cítit“. Z velkých postav vystupujících přímo proti konceptu sociální spravedlnosti si uveďme například F.A. Hayka. Základem Rawlsovy sociální spravedlnosti je především druhý princip spravedlnosti, říkající, že sociálně-ekonomické nerovnosti mají být co nejvíce upraveny tak, aby byly ku prospěchu všem. Rawls tedy taktéž preferuje mohutné přerozdělování. Jako jeden ze způsobů, jak se dostat k ideálnímu stavu popisovanému v druhém principu Rawls uvádí přerozdělování příjmů bohatých ve prospěch chudých.[29] Pokud při rozdělovacím procesu vydělají nejméně majetní lidé, akceptuje Rawls i nespravedlnost samotné mechanismu, na základě kterého k přerozdělování dochází.[30] Problematice rozdělování se Rawls ve své práci věnuje hlouběji.  Především pro fungování institucí je nutné podívat se blížeji na problematiku rozdělování ve společnosti. Rawls v Teorii spravedlnosti popisuje rozčlenění vlády na celkem čtyři sekce. Jako první uvádí alokační sekci, jež má na starosti zachovávání přiměřené konkurence v systému cen a zamezování nadměrné ekonomické moci. Další, stabilizační sekce, usiluje o to, aby lidé byli zaměstnaní (kdo chce pracovat, aby si práci mohl nalézt). Prakticky jde o podporování svobodné volby povolání pomocí účinné poptávky. Třetí sekcí je sekce redistribuční, jež je zodpovědná za životní minimum lidí. Rozdělovací sekce pak má na starosti zachovávat spravedlnost při rozdělování pomocí daní a nezbytní úpravy vlastnických práv (tedy odkaz na koncept sociální spravedlnosti popsaný výše). Poslední sekce má na starosti i daňový systém – proporcionální daň je dle Rawlse součástí nejlepšího daňového systému. Progresivní daň by měla být upřednostňována jen tehdy, pokud je to nezbytné pro zachování základní struktury s ohledem na první princip spravedlnosti.[31] Nyní se ještě krátce zastavím u Rawlsova pojetí dobra. Dobro je pro Rawlse určeno u každého člověka tím, co je pro něj za optimálních okolnosti nejrozumnějším životním plánem. Právo má v teorii spravedlnosti před dobrem přednost, proto lze konstatovat, že dobré je něco jen tehdy, je-li to slučitelné s principy práva.[32] V knize Právo národů, jež navazuje na Politický liberalismus, se Rawls zabývá tématem mezinárodního práva národů, jež je založeno na koncepci lidských práv, spolupráci nejen mezi svobodnými a rovnými občany, ale i národy. Sám Rawls to označuje za „realistickou utopii“. Dodržování práva národů by znamenalo konec válek (utopistický prvek), zároveň ale Rawls dodává, že evropské demokratické státy již spolu přes dvě stě let neválčí. (autor nemá na mysli všechny státy, nýbrž pouze ty, které označuje za rozumné liberální národy). Vstup do války je dle Rawlse opodstatněný pouze v případě sebeobrany, či v případě neúnosného potlačování lidských práv a na obranu svobody.[33] Na závěr se lze zeptat, zda-li Rawls uvádí nějaký model, který dle jeho měřítek splňuje jeho pojetí principu spravedlnosti. Odpověď zní ano – Rawls explicitně uvádí, že demokratický socialismus je jedním z modelů společnosti, které dodržují jím stanovené principy rovnosti a svobody.[34]   Robert Nozick – základní východiska „No state more extensive than the minimal state can be justified.“[35] Tato krátká citace z Nozickovy publikace Anarchy, State and Utopia zřejmě nejvýstižněji charakterizuje Nozickovy názory a také slouží jako základní opěrný bod pro Nozickova veškerá další východiska. Jak již bylo řečeno výše, Nozick reprezentuje libertarianismus, tedy radikální odnož liberalismu a jeho publikace vyšla jako reakce na Rawlsovu Teorii spravedlnosti, jíž byl Nozick velmi ostrým kritikem. Nozick chápe spravedlnost zcela jinak než Rawls a říká, že spravedlnost neznamená, že by se lidé dohodli na určitých férových principech, aniž by nevěděli nic o svých genetických a jiných předpokladech, sociálních pozicích atd.. – spravedlnost dle něj představuje úctu k vlastnictví sebe samých, právo vlastnit majetek a právo svobodně nakládat s tím, co nám patří.[36] Nozick založil i svoje pojetí státu na principu sebevlastnictví.[37] Princip sebevlastnictví znamená pro každou osobu plné a výhradní právo na ovládání a využití sebe sama. To znamená přirozené právo každého jednotlivce nebýt nucen poskytovat věci či služby jiné osobě, pokud to nebylo smluvně sjednáno. To je i jeden z důvodů, proč Nozick odmítá státní přerozdělování. Redistribtuivní aktivity státu ve prospěch „sociálně potřebných“ jsou dle Nozicka znásilněním práv na vlastnictví sebe sama a ve své vyhrocené formulaci je Nozick považuje za druh částečného otroctví. Nikdo totiž podle Nozicka nemá právo zasahovat do legálně nabytého vlastnictví, pokud k tomu sám vlastník nedá souhlas. Každá osoba totiž může sama se sebou i se svým majetkem svobodně, dle své libovůle disponovat, pokud tím nenarušuje vlastnická práva jiných osob.[38] Je zřejmé, že systém výběru daní tato vlastnická práva narušuje zcela zásadním způsobem. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví je zkrátka alfou a omegou Nozickových myšlenkových východisek. Existenci státu považuje Nozick za nezbytnou – je totiž třeba ochraňovat negativní vlastnická práva jednotlivců a trestat jejich porušení.[39] Stát by tedy měl zajišťovat pouze to, aby byly dodržovány uzavřené smlouvy, popřípadě ještě otázky týkající se obrany státu. Jakýkoliv stát širší než tento minimální je dle Nozicka neospravedlnitelný. Nozick ve svých teoriích aplikoval Smithovu metaforu „neviditelné ruky“ na vznik státu – stát vzniká z přirozeného stavu v několika „evolučních“ krocích. Nejprve se lidé v přirozeném stavu začali spontánně sdružovat na svou obranu, čímž postupně vytvořili vzájemná obranná společenství. Ta na bázi dobrovolnosti garantovala možnosti jejich individuální obrany. Dalším krokem byla dělba práce na tržním principu vzájemné výhodnosti a nabídky a poptávky. Tato dělba práce vedla k tomu, že někteří jednotlivci se začali specializovat a začali zakládat soukromé ochranné agentury – jejich služby pak byly nabízeny ostatním členům společnosti.[40] Trh těchto agentur nakonec dospěl do stavu monopolizace a místo čisté konkurence se trh dostal do stavu spolupráce – úspěšnější agentury postupně vytlačily ty méně úspěšné a nakonec zůstala pouze jedna poslední, dominantní ochranná agentura. V této fázi vyvstává ten problém, že stále ještě existují členové společnosti, kteří služeb ochranné agentury nevyužívají a kteří hodlají svá práva hájit sami. Tito individualisté svým konáním dle Nozicka můžou narušit míru obecné bezpečnosti – díky tomu dominující ochranná agentura začne regulovat individualisty v tom smyslu, že začne posuzovat legitimitu jejich zásahů vůči klientům dominující agentury. Tím dominující agentury omezí možnost, že individualisté začnou používat násilí proti klientům agentury při vymáhání minulých nespravedlností. Tím je nastaven monopol na legitimní užívání síly a vzniká tak ultraminimální stát. Nozick dále řeší i fakt, že individualistům prakticky nebylo dovoleno samostatně trestat klienty agentury. To řeší Nozick poskytnutím „odškodnění“ pro tyto individualisty, které spočívá v tom, že jsou sami zahrnuti do ochranných služeb agentury. Tím se tedy dospěje ke stavu, kdy jsou všichni lidé žijící na určitém území chránění jedinou institucí – tak vzniká minimální stát.[41] V otázce nabývání vlastnictví definuje Nozick tři způsoby, jakými mohou lidé k vlastnictví přijít – jedná se o původní nabytí, převod majetku či nápravu. Původní nabytí znamená osvojení si věcí, u nichž máme jistotu, že dosud nikomu nepatřili.[42] Druhý způsob, tedy převod majetku, znamená jednoduše to, že nám určitá osoba dobrovolně přenechá svůj majetek, který legitimně vlastní. Každá osoba, která něco vlastní, totiž může se svým majetkem nakládat dle své vlastní libovůle, což znamená i tu možnost, že ho někomu odkáže. Druhý způsob je dle Nozicka to, co se odehrává na trhu. Kupříkladu jeden člověk vlastní část země a druhý disponuje určitými vlastnostmi, aby mohl vykonávat určitý typ práce. Oba spolu mohou uzavřít dohodu – jeden druhému prodá (pronajme) právo využívat jeho práci (schopnosti) a tím získá peníze. Každý člověk je vlastníkem sebe sama a tudíž se ostatním může pronajímat. Třetí způsob, náhrada, znamená, že nespravedlivé převody majetku mohou být nahrazeny kompenzačním převodem, na základě kterého vznikne vlastnické právo.[43] Aby byl svět zcela spravedlivý, vymezuje Nozick tři pravidla, kterými by se lidé měli řídit v otázkách vlastnictví. Za prvé se jedná o to, že osoba, jež získá majetek v souladu s principem spravedlnosti pro nabytí majetku, má právo tento majetek vlastnit. Za druhé – osoba, jež nabude majetek jiného oprávněného držitele v souladu s principem spravedlnosti při převodu majetku, má právo tento majetek vlastnit. Za třetí pak nikdo nemá právo na vlastnictví jinak než na základě postupů pravidel 1 a 2.[44] Tím se tedy opět dostáváme k redistribuce, respektive k otázce redistributivního zdanění. To nepochybně odporuje právě popsaným Nozickovým principům. I to je tedy důvod, proč Nozick říká, že jakýkoliv jiný stát než stát minimální je zavrženíhodný, jelikož porušováním těchto vlastnických práv porušuje lidská práva. Mají-li bohatí lidé dávat chudým, nesmí to konat proto, že jsou k tomu nuceni státem, ale proto, že se tak oni sami dobrovolně a bez nátlaku rozhodli.[45] Velice známý je Nozickův příklad s basketbalistou Wiltem Chamberlainem. V tomto případě Nozick poukazuje na to, že sociální nerovnosti jsou zcela spravedlivé. Nozick sám podotýká, že nezná argumenty, kterými by jeho teorie oprávnění mohla být vyvrácena zastánci jiných pojetí distribuční spravedlnosti. Nyní tedy k samotnému příkladu. Nozick popisuje, že Wilt Chamberlain je vysoce žádaným basketbalistou mezi všemi týmy, neboť přitahuje značnou diváckou pozornost a dále podotýká, že máme předpokládat, že hráči (v tomto případě tedy basketbalisté) jsou svobodnými subjekty a kontrakty s nimi jsou uzavírány na jeden rok. Chamberlain pak podepisuje s týmem takovou smlouvu, která mu zajišťuje, že v každé domácí hře mu připadne 25 centů z ceny každého lístku. Následně začne sezóna a lidé si houfně kupují lístky, protože už se těší, až uvidí Chabmerlainy v akci v barvách svého milovaného celku. U pokladny pak dávají do oddělené pokladničky každý oněch 25 centů, které putují do kapsy Wilta Chamberlaina. Nozick dále uvádí, že máme předpokládat, že během jedné sezony navštíví domácí zápasy týmu, za nějž Chamberlain hraje, jeden milion lidí. To znamená, že Chamberlainovi připadne 250 000 dolarů, což je suma, která výrazně převyšuje běžný průměrný příjem. Nozick se tedy ptá, zda má Chamberlain na takovou sumu právo. Odpovídá, že lidé mohli se svými penězi udělat cokoliv, co chtěli - mohli si koupit BigMac, lístek do kina, hudební CD, prostě cokoliv. Oni se ale zcela dobrovolně rozhodli, že tyto peníze věnují Wiltu Chamberlainovi. Lidé si zaplatili za možnost vidět hrát Wilta Chamberlaina basketbal v barvách jejich oblíbeného týmu. Jedná se tedy o druhé Nozickovo pravidlo týkající se nabývání vlastnictví. Lidé dobrovolně převedli své peníze, které spravedlivě nabyli, na konto Chamberlaina, který jim za to ukázal, jak hraje basketbal. Enormně velký peněžní výdělek Wilta Chamberlaina je tak zcela spravedlivý. Nozick v tomto případě poukazuje na nesmyslnost tzv. sociální spravedlnosti v rámci které by měli mít všichni stejně peněz. Podle těchto „přerozdělovačů“ a „redistributátorů“ by měla panovat absolutní rovnost, všichni by měli mít stejně a nikdo by neměl mít více. Lidé však mají právo nakládat se svými penězi jak chtějí a pokud se rozhodnou věnovat peníze Chamberlainovi (či v jakékoliv jiné situaci komukoliv jinému), je to pouze a jen jejich volba.[46]   Závěrečné srovnání Johna Rawlse s Robertem Nozickem Rozdílnost východisek Rawlse i Nozicka je zřejmá, jelikož v důležitých bodech svých teorií oba pánové předkládají zcela rozdílná stanoviska a návrhy řešení. Ostatně Nozickova zásadní publikace Anarchy, State and Utopia byla reakcí právě na Rawlse a jeho Teorii spravedlnosti. Na závěr této seminární práce tedy ve stručnosti shrnu, respektive porovnám hlavní myšlenková východiska obou těchto význačných myslitelů. V otázce původního, přirozeného stavu Rawls postuluje situaci závoje nevědomosti, kde o sobě účastníci nic neví a v tomto stavu si také zvolí základní principy spravedlnosti. Lidé se pravidly řídí, jelikož je považují za spravedlivé (a ne pouze proto, že se na nich dohodli). Naproti tomu Nozick říká, že lidé v přirozeném stavu znají své možnosti a proto k uspořádání společnosti nedojde při výběru spravedlivých principů za závojem nevědomosti. Lidé se seskupují kvůli svému bezpečí, až postupně vznikne minimální stát, který je chrání před nebezpečím a nespravedlnostmi týkajících se finančních transakcí.[47] U problematiky spravedlnosti zastává Rawls stanovisko spravedlnosti jako férovosti a to kvůli principům, jež si lidé zvolí v původním stavu. Pokud se lidé dohodnutými principy budou řídit, bude i společnost spravedlivá. Lidé mají stejné množství základních práv, svobod, všem jsou přístupné veřejné funkce a sociální a ekonomické nerovnosti musí být ku prospěchu sociálně slabým jedincům. U Nozicka je zásadní koncept sebevlastnictví. Nikdo nesmí člověka nutit, aby nedobrovolně převáděl své peníze jinam. Solidárnost s ostatními tedy není povinnost – je dobrovolná. Jelikož je člověk vlastníkem sebe sama, nikdo nesmí jeho práva porušovat. Sociální stát, jež je výsledkem Rawlsových „spravedlivých předpokladů“, bere Nozick jako zdroj nemístných zásahů do individuálních práv jednotlivce. Toto bezpráví se nejvíce projevuje redistribucí statků. Člověk dle Nozicka disponuje svými právy již od samého začátku, tudíž není nutné nějaká práva „domlouvat“ pod závojem nevědomosti, jako je tomu u Rawlse.[48] Svobodu Rawls chápe jako jeden ze základních předpokladů pro fungování společnosti. Svoboda je u Rawlse výsledkem vyjednávání lidí v původním stavu a jsou s ní spojeny principy spravedlnosti. U Nozicka je svoboda bytostně lidská vlastnost, která nevzniká, ale „je“. Člověk vlastní sám sebe i to, co vytvořil – v tom spočívá jeho svoboda.[49] Zcela rozdílné je i pojetí role státu u obou pánů. Rawls pojímá vznik státu tak, že je nutný, jelikož státní instituce jsou zodpovědné za přerozdělování bohatství ve společnosti. Nozick naopak vyznává zcela minimální roli státu. Stát je spíše jakousi ochrannou agenturou, jež zajišťuje obranu státu a bezpečnost obyvatel. Větší pravomoci státu dle Nozicka vedou k porušování lidských práv. Stát tedy existuje jen a pouze proto, aby ve společnosti nedocházelo k nepravostem a nebyla porušována práva občanů.[50]   Závěr Ve své seminární práci jsem se pokusil ukázat hlavní myšlenková východiska Johna Rawlse a Roberta Nozicka. Jak jsem podotkl již na začátku, celou práci obou pánů jsem samozřejmě neobsáhl – snažil jsem se spíše vypíchnout to nejdůležitější. Celoživotní myšlenkový odkaz Rawlse a Nozicka je tak velký, že by vydal na několik knih. Závěrečné porovnání ukázalo, že myšlenky Rawlse a Nozicka jsou velice často v přímém protikladu. Oba dva však lze zařadit do obecněji chápané liberální tradice. Někteří autoři dokonce vymezují liberální filosofii jako prostor z leva počínající Rawlsem a napravo končící Nozickem.[51] I když jsou oba autoři jedněmi z nejvýznamnějších myslitelů druhé poloviny dvacátého století, mám pocit, že John Rawls je přeci jenom osobou všeobecně známější, než je tomu u Roberta Nozicka. Velice zjednodušeně na to poukazuje i google – pokud do tohoto vyhledávače zadáme heslo „John Rawls“, přibližný počet výsledků se zastaví na čísle 598 000. Naproti tomu v případě zadání hesla „Robert Nozick“ nám google vyhledá pouze přibližně 160 000 odkazů. Za tristní by se pak dala označit situace na českém knižním trhu. V českém jazyce u nás vyšla Rawlsova Teorie spravedlnosti, Politický liberalismus a Právo národů, což je výčet nejhlavnějších Rawlsových děl. Z knih Roberta Nozicka však u nás nevyšla ani jedna, včetně jeho nejzásadnější publikace Anarchy, State and Utopia. Jediným Nozickovým „příspěvkem“, který si tak můžeme přečíst v českém jazyce, je práce Distribuční spravedlnost, jež vyšla v rámci knihy J. Kise – Současná politická filosofie. Závěrem lze konstatovat, že oba pánové výrazně obohatily svět politické filosofie a ať je nám sympatičtější Rawls, či Nozick, musíme si uvědomit, že pro vývoj debaty o všech výše popsaných problémech jsou nadmíru důležití oba dva.   Seznam použité literatury:   DUFEK, Pavel. Pojem spravedlnosti v politické filosofii liberálního egalitarianismu. (Diplomová práce) Brno / Hradec Králové : Masarykova Univerzita, 2004.   GORECKÁ, Marcela. Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka. (Diplomová práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2010.   HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Přeložil Zdeněk Masopust. Plzeň. Aleš Čeněk, 2008. 362 s. ISBN: 978-80-7380-137-3   HLOUŠEK, Vít (ed.). Demokracie. Brno. Masarykova Univerzita – Mezinárodní Politologický Ústav, 2007. 380 s. ISBN: 978-80-210-4249-0   KIS, János (ed.). Současná politická filosofie. Praha. OIKOYMENH, 1997. 504 s. ISBN: 80-86005-60-7   MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přeložili Jana Kuchtová, Ivo Lukáš a Jana Ogrocká. Brno. Barrister & Principal, 2000. 600 s. ISBN: 80-85947-56-0   NOZICK, Robert. Anarchy, state and utopia. New York. Basic books, 1974. 367 s. ISBN: 978-0465097203   PIRO, Tomáš. Spravedlnost a individuální práva v díle J. Rawlse, R. Nozicka a G. A. Cohena. (Diplomová práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2010.   RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Přeložil Karel Berka. Praha. Victoria Publishing, 1995. 364 s. ISBN: 80-85605-89-9   ŠEREK, Jan. K současné diskusi o teorii spravedlnosti. (Diplomová práce) : Masarykova Univerzita, 2009.   VÁNĚ, Jan. Teorie spravedlnosti – Pokus o typologii (Disertační práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2006.   Články:   ŠIMSA, Martin. 2010. „John Rawls – Právo národů“. Reflexe, č. 38, 128-130. ISSN: 0862-6901   Internetové dokumenty:   Internet Encyclopedia of Philosophy. 2005. John Rawls. (cit. 2011-1-16). (http://www.iep.utm.edu/rawls/).   Internet Encyclopedia of Philosophy. 2005. Robert Nozick. (cit. 2011-1-16). (http://www.iep.utm.edu/nozick/).   Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2008. John Rawls. (cit. 2011-1-16). (http://plato.stanford.edu/entries/rawls/).   Strana svobodných občanů. 2009. Politický program. (cit. 2011-1-16). (http://www.svobodni.cz/9-program/64-politicky-program-pro-parlamentni-volby/).   Webové stránky:   Časopis Laissez Faire. 2010. (cit. 2011-1-16). (http://www.nechtenasbyt.cz/pdf/). [1] http://plato.stanford.edu/entries/rawls/#LifWor [2] http://www.iep.utm.edu/rawls/#H1 [3] http://plato.stanford.edu/entries/rawls/ [4] D. Miller (ed.), Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 406. [5] A. Heywood, Politické ideologie, s. 75. [6] http://www.iep.utm.edu/nozick/#H1 [7] A. Heywood, Politické ideologie, s. 109. [8] D. Miller (ed.), Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 243. [9] A. Heywood, Politické ideologie, s. 104. [10] D. Miller (ed.), Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 244. [11] A. Heywood, Politické ideologie, s. 104. [12] http://www.svobodni.cz/9-program/64-politicky-program-pro-parlamentni-volby/ [13] http://www.nechtenasbyt.cz/pdf/ [14] J. Váně, Teorie spravedlnosti – pokus o typologii, s. 72. [15] J. Šerek, K současné diskusi o teorii spravedlnosti, s. 7. [16] J. Váně, Teorie spravedlnosti – pokus o typologii, s. 72. [17] J. Šerek, K současné diskusi o teorii spravedlnosti, s. 6. [18] J. Váně, Teorie spravedlnosti – pokus o typologii, s. 75. [19] J. Rawls, Teorie spravedlnosti, s. 17. [20] J. Váně, Teorie spravedlnosti – pokus o typologii, s. 73-74. [21] J. Rawls, Teorie spravedlnosti, s. 21. [22] J. Šerek, K současné diskusi o teorii spravedlnosti, s. 7-8. [23] Tamtéž, s. 7. [24] Tamtéž, s. 10. [25] Tamtéž, s. 10-11. [26] P. Dufek, Pojem spravedlnosti v politické filosofii liberálního egalitarianismu, s. 26. [27] J. Rawls, Teorie spravedlnosti, s. 48. [28] Tamtéž, s. 48. [29] D. Miller (ed.), Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 435. [30] Tamtéž, s. 496-497. [31] M. Gorecká, Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka, s. 22. [32] Tamtéž, s. 23. [33] M. Šimsa – John Rawls – Právo národů, s. 129. [34] T. Piro, Spravedlnost a individuální práva v díle J. Rawlse, R. Nozicka a G. A. Cohena, s. 13. [35] R. Nozick, Anarchy, State and Utopia, s. 297. [36] M. Gorecká, Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka, s. 26. [37] V. Hloušek, Demokracie, s. 78. [38] M. Gorecká, Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka, s. 26. [39] Tamtéž, s. 26. [40] V. Hloušek, Demokracie, s. 79. [41] Tamtéž, s. 79-80. [42] M. Gorecká, Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka, s. 29. [43] Tamtéž, s. 30. [44] Tamtéž, s. 30. [45] Tamtéž, s. 30. [46] J. Kis (ed.), Současná politická filosofie, s. 216-217. [47] M. Gorecká, Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka, s. 35. [48] Tamtéž, s. 35-36. [49] Tamtéž, s. 36. [50] Tamtéž, s. 36-37. [51] Tamtéž, s. 6. http://pavek.bloguje.cz/901485_item.php Válka deviantů 2011-08-10T15:37:00Z 2011-08-10T15:37:00Z Deviant, devianti, deviace. Tato slova a jejich další tvary se staly "hitem" posledních dní právě probíhající okurkové sezóny. Jedná se ale skutečně o téma okurkové sezóny? Domnívám se, že nikoliv. Za téma okurkové sezóny se totiž již klasicky označuje naprosto vše, co se v letním prázdninovém období objeví. Podstata tohoto sporu však sahá daleko za hranice jakékoliv "okurkovosti".. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Společnost Deviant, devianti, deviace. Tato slova a jejich další tvary se staly "hitem" posledních dní právě probíhající okurkové sezóny. Jedná se ale skutečně o téma okurkové sezóny? Domnívám se, že nikoliv. Za téma okurkové sezóny se totiž již klasicky označuje naprosto vše, co se v letním prázdninovém období objeví. Podstata tohoto sporu však sahá daleko za hranice jakékoliv "okurkovosti".Shrňme si na úvod, o co vlastně jde. Poradce prezidenta Klause, Petr Hájek, se politicky nekorektně vyjádřil na adresu připravovaného průvodu Gay Pride 2011, jež se uskuteční v hlavním městě Praze. Homosexuály označil za devianty a strhla se nevýdaná mediální vřava (jak už to tak bývá, když někdo vypustí do světa něco politicky nekorektního). Otázkou však zůstává, proč pravda vůbec někoho pobuřuje. Ano, homosexuálové jsou devianti, a co má být? Deviaci dnes můžeme chápat jako hodnotově zcela neutrální slovo. Někdo, zřejmě neznalý tohoto pojmu, se však slova deviace chytl a s tím, že slovo deviace je hodnotově "záporné", se do Hájka pustil a obvinil ho z homofobie. Když už mluvíme o slově deviace, nebude na škodu vysvětlit si i dnešní význam slova homofobie. Homofob je dnes každý člověk, který homosexuálům upírá jejich jedinečnost, vyjímečnost, který je neskrývaně neobdivuje a který nebojuje za jejich práva (samozřejmě za větší práva, než jaká mají heterosexuální jedinci). Homofob je tak dnes prakticky každý, kdo neuznává jistou nadřazenost homosexuálů nad heterosexuály. Není se tedy čemu divit, když je pan Hájek (sám deviant, jak si zachvíli ukážeme) označován za homofoba. Za toho budu nepochybně označen i já, ale o tom tento článek není. Deviace je určitá odchylka od "normálu". Jde o vybočení od přijímané normy. Vzhledem k tomu, že je příroda nastavena tak jak je nastavena, je touto normou heterosexualita. Bez heterosexuálů by život na planetě Zemi dávno zanikl. Jelikož člověk spadá pod říši živočichů, kam spadají i zvířata (mezi kterými je homosexulita taktéž deviací), můžeme skutečně říci, že homosexualita je deviantní formou "jednání". Mezi všemi živočichy je to něco, co působí proti dalšímu rozmnožování, je to svým způsobem proti-přírodní odchylka. Dnes je vědecky dokázané, že mozek homosexuálů je už (z velké většiny) nastaven od narození "jinak". Jedná se tedy svým způsobem o něco, co nemohou ovlivnit. Je to tedy svým způsobem psychická nemoc, nicméně nemoc je možná poněkud silné slovo, protože nemoc je něco, co člověku (jakožto jedinci) v jeho životě škodí. Homosexuálům však jejich homosexualita vyhovuje (protože tak mají nastavený mozek) a nebotěžuje je, tudíž je velice svízelné označovat homosexualitu jako nemoc. Nicméně je dobré připomenout, že až do roku 1993 pokládala Světová zdravotnická organizace homosexualitu za nemoc. Vzhledem k tomu, že homosexualita je dána geneticky, je poměrně dost pravděpodobné, že se stále vyspělejším genetickým inženýrstvím půjde homosexualita "odstranit". Abych se ale vrátil k samotné deviaci - je nezpochybnitelné a nevyvratitelné, že homosexualita je deviace. Absolutně tedy nechápu, PROČ někomu vadí, že to někdo vysloví? Zde už se dostáváme k homosexismu, tedy k tomu, že každý, kdo homosexuály zcela neobdivuje, je homofob. A označit homosexuály za devianty je samozřejmě něco, co jde přímo proti doktríně homosexismu. Já osobně práva homosexuálů podporuji. Stejně, jako podporuji práva heterosexuálů. Homosexuálové by měli mít zaručená stejná práva, jaká jsou zaručena všem ostatním obyvatelům naší republiky. A domnívám se, že tento stav nyní panuje. Česká republika patří mezi země, ve kterých mají homosexuálové vůbec největší práva na celém světě. Pokud to srovnáme se všemi zeměmi s muslimskou většinou, s africkými zeměmi a podobně, není se o čem bavit. Pro homosexuály je Česká republika jedním z rájů na Zemi. Patříme doopravdy mezi hrstku zemí na celém světě, kde jsou homosexuálové nejenže tolerováni, ale nejsou ani nijak perzekuováni a jsou právně postaveni na úroveň heterosexuálů. A upřímně řečeno, to je něco, o čem se většině homosexuálů na celém světě může jenom zdát. Prague Gay Pride 2011 tak skutečně není ničím jiným, než projevem homosexismu. Nicméně vraťme se ještě k panu Hájkovi. Jak jsme si již ukázali, pan Hájek má naprostou pravdu, když označuje homosexuály za devianty. Jedná se prakticky o pouhé konstatování faktu - o nic víc nejde. Avšak kdo je největším nepřítelem homosexuálů na celém světě? Náboženství. A především pak dvě největší světová náboženství, tedy islám a křesťanství. A jaképak víry že je pan Hájek? Není on náhodou "poctivý" křesťan? A není on náhodou katolík? Ano, je, a to je přes důvod jeho "výpadů" proti homosexuálům. Křesťanství je homofobní náboženství, ostatně ve Starém Zákoně je v několika pasážích vyzíváno k zabíjení (kromě jiných) homosexuálů. Katolická církev je homofobní organizace, která se snaží homosexuálům jejich práva upírat - jinak řečeno, snaží se, aby homosexuálové měli méně práv, než heterosexuálové. Není to však samozřejmě ani zdaleka otázkou jen katolické církve. Stačí se podívat do Spojených států, kde je perzekuován každý, kdo není křesťan. O tom, že v muslimských zemích sou homosexuálové kamenováni či věšeni snad ani nemá cenu mluvit. Článek jsem nazval "Válka deviantů". Důvod je zřejmý - jedná se o spor dvou deviantních komunit. Spor homosexuálů a spor pana Hájka, což je křesťan-katolík, tedy deviant. Člověk se řadí mezi živočichy a Bůh je výtvorem člověka. Bůh je něco, co nemá v přírodě obdoby. To, že si člověk vymyslel Boha a věří v něj, je deviací úplně stejnou, jako když se někdo narodí homosexuálem. Člověk je obdařen mozkem, rozumem a inteligencí na takové úrovni, že si o tom většina jeho "kolegů" z živočišné říše může nechat jenom zdát. Avšak psychické poruchy a nemoci jsou na každé úrovni - od obyčejného hmyzu až po člověka. A právě "vynález" Boha a jeho uctívání je jakousi chybou, psychickou poruchou vyspělého lidského mozku. Bůh je virtuální realita, kterou si člověk vytváří pro svou útěchu. Je to entita, kterou slabý člověk, nechápající složitost, krásu a eleganci našeho Vesmíru potřebuje, aby se v něm cítil ukotvený. Pan Hájek už mnohokrát dokázal, že on sám je učebnicovým případem této deviace, když si myslí, že Bůh mávl rukou a vznikl člověk. Co říci na závěr? Ano, pan Hájek má plné právo na to říkat o homosexuálech, že jsou devianti, vzhledem k tomu, že se jedná o prokazatelný fakt. Měl by se však zamyslet a prvně si zamést před svým vlastním prahem, jelikož sám je také deviant. Jeho deviací je zhoubná víra v Boha, která v historii napáchala a jistě ještě napáchá nepoměrně více škod, než kdy napáchá homosexualita i homosexismus. http://pavek.bloguje.cz/901443_item.php Israelský volební systém 2011-08-09T23:59:00Z 2011-08-09T23:59:00Z Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Volební systémy.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Odborné texty Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Volební systémy.Úvod Ve své seminární práci se budu zabývat volebním systémem státu Israel. Na základě zadání práce bych tedy měl popsat současný volební systém do dolní komory israelského parlamentu. Téma této práce – tedy stát Israel – jsem si vybral nikoliv náhodou, nýbrž právě naopak. Stát Israel totiž patří mezi hrstku mých oblíbených států, se kterými po politické stránce velice sympatizuji a tudíž jsem velice rád, že mohu vypracovat seminární práci právě na téma volebního systému v Israeli. Jak budu postupovat a na co především se tedy zaměřím? Prvně stručně představím samotný stát, o jehož volebním systému bude seminární práce pojednávat, tedy Israel. Poté bude následovat charakteristika israelského volebního systému do dolní komory israelského parlamentu. V návaznosti na to představím zvláštnosti israelského volebního systému a porovnám některé jeho prvky s volebními systémy v ostatních zemích, aby vynikl určitý kontrast při porovnání těchto zvláštností. V další části se zaměřím na zřejmě nejdůležitější výstupní funkci volebního systému, totiž na jeho působení na stranický systém v Israeli. Po klasifikaci israelského stranického systému na základě působení účinků israelského volebního systému se zaměřím na dvě specifické, změřitelné hodnoty – na míru proporcionality stran (index deformace) a na efektivní počet stran. Oba indexy aplikuji jak na poslední volby, tak na tři předcházející, aby měly indexy větší vypovídací hodnotu. Vzhledem k prakticky neexistující české literatuře věnované israelskému volebnímu systému jako takovému budu hojně využívat relevantních internetových zdrojů. Pro přesné výpočty indexů efektivního počtu stran a míry proporcionality budu využívat program ElectMach.   Stručné představení Israele a jeho politického systému Israel je parlamentní republikou, která je často považována za jakýsi ostrov demokracie a svobody na blízkém východě (a nutno dodat že oprávněně). Důležitým rysem, který udává tón nejen domácí politice, nýbrž hraje velkou roli i na mezinárodněpolitické scéně, je dlouhotrvající konflikt Israele s Palestinci, popřípadě s okolními arabskými státy. Vzhledem k důležitosti a citlivosti této otázky mohou mít postoje jednotlivých politických stran k tomuto tématu často velice důležitý vliv na jejich případný úspěch či neúspěch ve volbách. Úředními jazyk v „ivrit Jisrá`el“, což je oficiální zkrácený název Israele, jsou novohebrejština a arabština, hlavou státu je prezident a hlavou vlády její předsedy. Rozloha Israele je 22 072 km2, což je vzhledem k jedné specifické zvláštnosti israelského volebního systému, kterou popíši níže, velice důležitý údaj.[1] Neméně důležitým údajem je pak počet obyvatel – údaj CIA Factbook pro letošní rok hovoří o 7 353 985 obyvatelích.[2] V posledních parlamentních volbách z roku 2009 pak bylo oprávněných voličů celkem 5 278 985.[3] Z uvedeného celkového počtu obyvatel tvoří 78,1% Židé, 15,1% Arabové (většinou Palestinci) a dále se zde nachází málo početné menšiny Čerkesů, Arménů a Turků. Náboženská příslušnost pak víceméně kopíruje etnické rozložení – židé 78,1%, islám (většinou sunnitský) 15,1%, křesťané 2,1% a v malé míře je zde zastoupeni i drúzové a bahá`ismus.[4] Co se týče rozložení moci, výkonnou moc představuje prezident, volený na 7 let parlamentem, dále předseda vlády a vláda – ta je sestavovaná předsedou vlády a schvalována parlamentem. Zákonodárnou moc pak představuje jednokomorový parlament.[5] Za zajímavost lze označit, že Israel nemá formální ústavu – ta je nahrazena sérií zákonů, tzv. Základních zákonů.[6] Text Deklarace nezávislosti Israele z roku 1948 sice s vytvořením ústavního textu počítal („v souladu s Ústavou, která bude přijata zvoleným Ústavodárným shromážděním ne později než po 1. říjnu 1948“),[7] avšak díky mnoha okolnostem se to nepodařilo (např. Válka za nezávislost). Odpor proti sepsání ústavy navíc kladly náboženské strany, jelikož pro ně a pro jejich voliče představovala jedinou závaznou ústavu Tóra. Řešením bylo, že po zvolení prvního Ústavodárného shromáždění bylo toto shromáždění přejmenováno na „První Knesset“.[8] Nakonec bylo docíleno určitého kompromisu právě v podání Základních zákonů. Ústava měla být sepisována postupně prostřednictvím přijímání těchto Základních zákonů – ty by měly být v budoucnu spojeny v jeden dokument – israelskou ústavu.[9] Od vzniku Israele bylo těchto Základních zákonů schváleno celkem 14, avšak třikrát se jednalo pouze o změnu již schválených zákonů (zákon Vláda byl změněn v letech 1992 a 2001, zákon Svoboda zaměstnání v roce 1994).[10] Aktuálně je tak v Israeli platných celkem 11 různých Základních zákonů.[11] Za druhou zajímavost pak lze označit ten fakt, že židovství není oficiálním státním náboženstvím Israele. Přesto však v Israeli náboženské instituce hrají poměrně důležitou roli a mají větší vliv, než je v evropských demokraciích zvykem. Často se přitom střetávají s principy základních lidských práv (např. nemožnost civilního sňatku).[12] Za největší problém israelské demokracie tak lze označit (kromě vztahu mezi Židy a Araby) právě nedořešený vztah státu a náboženství.[13]   Charakteristika volebního systému Israelský volební systém do dolní komory parlamentu (v případě Israele existuje pouze jedna komora parlamentu) využívá poměrný volební systém, konkrétně pak listinný poměrný volební systém.[14] Důležitým rysem tohoto typu volebních systémů je jejich proporcionalita, tedy určitá míra „propustnosti“ stran do parlamentu dané země. Israelský volební systém se pak dá označit za jeden z nejproporcionálnějších na celém světě (o tom viz. dále).[15] Všechny poměrné volební systémy však nejsou stejné – závisí na hodnotách celkem čtyřech proměnných, kterými jsou velikost volebního obvodu, volební formule, výše uzavírací klauzule a počet a charakter úrovní, na nichž probíhá distribuce hlasů.[16] Israelský parlament, do kterého lidé za pomocí poměrného listinného volebního systému volí, se jmenuje Knesset.[17] Zvoleno je vždy celkem 120 poslanců a to na 4 roky – každé 4 roky se tedy parlamentní volby v Israeli opakují.[18] Israelský volební systém je legislativně ukotven v několika Zákonech. Prvním a hlavním z nich je jeden ze Základních zákonů a to hned ten první s názvem Knesset, jež pochází z roku 1958. Způsob voleb je pak konkrétně stanoven ve článku 4 tohoto Zákona. Druhým zákonem, na kterém jsou volby založeny, je „Knesset Elections Law“ z roku 1969.[19] Od roku 1992 pak platí „Parties Law“, který byl důležitý hned v několika ohledech. V prvé řadě stanovil, že voleb se mohou zúčastnit a své kandidátky představit pouze strany registrované, což předtím neplatilo. Druhou přidanou hodnotou tohoto zákona bylo stanovení kritérií, na základě jejichž splnění strana nemůže být registrována – nemůže se tak stát v případě, že propaguje rasismus, brojí proti židovskému národu či jeho státu a proti demokratickému charakteru tohoto státu, popírá právo Israele na existenci, podporuje ozbrojené složky nepřátelských států či teroristické organizace bojující proti Israeli a konečně také v případě, že bude důvodné podezření, že strana bude využívána k ilegálním aktivitám.[20] Klíčovým prvkem každého politického a volebního systému jsou politické strany, které se v rámci těchto systémů pohybují. Proto je důležité zmínit i to, že existence a činnost politických stran v Israeli je vymezena jednotlivými ustanoveními Základních zákonů a v praktické rovině pak Zákonem o financování politických stran z roku 1973. Na základě tohoto zákona jsou politické strany charakterizovány jakožto neziskové organizace a jejich hlavním zdrojem příjmů jsou tedy státní dotace. Dotace jsou udělovány na základě volebních výsledků jednotlivých stran. Nárok na dotaci získává každá strana, která překročí 1%[21] platných získaných hlasů.[22] Nyní přejděme k samotným vlastnostem israelského volebního systému. Dle oficiálních israelských dokumentů jsou volby do Knessetu všeobecné, rovné, přímé a tajné. Všeobecné ve smyslu, že každý občan, který překročil hranici 18 let, má právo volit do Knessetu a to bez ohledu na jeho náboženství, etnický původ, pohlaví, vzdělání či jiný sociální status. Rovné ve smyslu, že hlas každého voliče má stejnou hodnotu. Přímé ve smyslu, že voliči volí přímo své zástupce v Knessetu. Zvolení poslanci jsou voleni přímo na základě volebních výsledků. Voliči hlasují pro kandidátky, na kterých může být maximálně 120 jmen (tedy stejný počet, jako je počet křesel Knessetu). Konečně tajné jsou pak volby v tom smyslu, že voliči volí tajně (jsou jim k tomu vytvořeny podmínky) a nikde nemusí oznamovat či uvádět, koho volili.[23] Co se týče práva být zvolen (do Knessetu), israelský volební systém stanovuje několik podmínek. Právo být zvolen (tedy pasivní volební právo) má každý, komu je minimálně 21 let a je registrován jako člen některé z politických stran, které jsou v registru stran. Pasivní volební právo mají odepřeno následující státní úřední činitelé: prezident, dva hlavní rabíni, soudci, náboženští soudci, státní kontrolor, náčelník generálního štábu armády, rabíny a autority jiných náboženství, jsou-li z titulu své funkce placeni státem. Kromě tohoto výčtu je toto právo odepřeno řadě dalších funkcionářů armády a policie.[24] Dalším velice důležitým údajem, jež definuje israelský volební systém, je velikost volebního obvodu. V tomto ohledu je israelský volební systém takřka zcela unikátní. Celý stát Israel totiž tvoří jeden celistvý volební obvod. Kromě Israele najdeme stejné uspořádání „volebních obvodů“ jen v Nizozemí.[25] Co se týče způsobu matematického přerozdělování hlasů na mandáty, israelský volební systém používá Hareovu kvótu.[26] Při aplikaci této přerozdělovací metody obdrží každá strana tolik mandátů, kolikrát se celá hodnoty kvóty vejde do počtu hlasů, které strana získala.[27] V Israeli kvótu představuje číslo 120, tedy celkový počet křesel Knessetu. Nepřidělené mandáty se pak rozdělují ve druhém kole a to na základě Hagenbach-Bischoffovy kvóty a D`Hondtova dělitele (v Israeli známé pod názvem Bader-Oferova metoda)[28] Za pomocí této metody je pro každou kandidátku určen průměrný přebytečný počet hlasů na mandát a kandidátka s nejvyšší hodnotou získává křeslo – tento postup je opakován až do rozdělení všech mandátů. Další související zvláštností israelského volebního systému je tzv. dohoda o přebytku (surplus agreement). Tato dohoda umožňuje domluvit se maximálně 11 dní před volbami dvěma stranám, aby pro účely přerozdělování přebytečných hlasů ve druhém kole vytvořily párovou kandidátku a zvýšily tak své šance na přidělené dodatečného mandátu.[29] Na závěr této kapitoly popisující israelský volební systém, pravidla jeho fungování a různá jeho další specifika, ještě uvedu detaily týkající se kandidátních listin. Kandidátní listiny jsou přísně vázané – to znamená, že voliči nemohou udělovat preferenční hlasy, ale vybírají pouze celou kandidátní listinu (tedy stranu), které dají svůj hlas.[30]   Specifický rys israelského volebního systému – výše uzavírací klauzule V předchozí kapitole jsem cíleně opomenul jeden z nejzásadnějších rysů každého volebního systému, využívajícího poměrné zastoupení, tedy výši volební klauzule. Ta určuje, kolikaprocentní hranici musí kandidující subjekty překonat, aby získaly křeslo. Tato proměnná jde samozřejmě ruku v ruce s  velikostí volebního obvodu. Vzhledem k tomu, že Israel tvoří jeden velký celistvý volební obvod a všechny hlasy jsou tak přepočítávány pouze v tomto jediném volebním obvodě, je už z tohoto faktu samotného zřejmé, že zde bude větší prostor pro menší politické strany. A právě výše volební klauzule tuto skutečnost ještě výrazně umocňuje. Aktuální výše volební klauzule pro strany kandidující do Knessetu má totiž hodnotu pouhých 2%.[31] Ještě před dvaceti lety však byla hodnota ještě výrazně menší a v průběhu let byla postupně navyšována, aby se alespoň částečně snížila politická roztříštěnost a počet parlamentních stran. Do voleb do Dvanáctého Knessetu v roce 1988 byla hranice vstupu do parlamentu nastavena pouze na 1%. Pro volby do Třináctého, Čtrnáctého, Patnáctého a Šestnáctého Knessetu se uplatňovala hranice 1,5%.[32] Během úřadování Šestnáctého Knessetu se pak hranice posunula na současná 2%.[33] Postupné navyšování výše uzavírací klauzule je nepříjemné především pro malé, náboženské strany. Nižší míru výše uzavírací klauzule najdeme ve světě pouze v Nizozemí (0,67%)[34]. Vzhledem k tomu, že, jak již bylo uvedeno, je i celé Nizozemí tvořeno jedním volebním obvodem, lze Israel společně s Nizozemskem a jejich volební systémy nazvat nejproporcionálnějšími na světě. Abych více poukázal na specificky nízké nastavení výše volební klauzule v Israeli, přikládám tabulku se srovnáním s vybranými demokratickými státy.   Tabulka č. 1 – výše uzavírací klauzule ve vybraných zemích Zdroje: Parties and Elections (http://www.parties-and-elections.de/), Inter-Parliamentary Union (http://www.ipu.org/english/home.htm)   Působení volebního systému na stranický systém Vzhledem k faktu, že celý stát Israel funguje jako jeden celistvý volební obvod, navíc v kombinaci s extrémně nízkou výší uzavírací volební klauzule, lze očekávat, že do Knessetu každé volby pronikne vskutku velké množství, často i velice marginálních politických stran. Politická realita pak tomuto teoretickému předpokladu dává zcela zapravdu. V posledních volbách do Osmnáctého Knessetu, jež se konaly v únoru 2009, překročilo dvouprocentní hranici nutnou k získání křesla hned 12 politických stran. Nutno podotknout, že hned 7 z nich se nedostalo nad hranici 5% a tudíž například v našem volebním systému by „vyhořely“ a křeslo nezískaly.[35] I na tomto konkrétním výsledku se tedy ukazuje, jak propustný a menšinové názory podporující je israelský volební systém. Výsledky posledních voleb samozřejmě nejsou příkladem ojedinělým – pokud se podíváme na tři další předcházející volby, zjistíme že v 17., 16., a 15. Knessetu bylo zastoupeno 12,[36] 13,[37] respektive 15[38] stran. Na základě tohoto jednoznačného trendu, co se týče počtu zastoupených politických subjektů v Knessetu, lze určit vliv volebního systému na stranický systém Israele. Na základě typologie Jeana Blondela můžeme Israel definovat jakožto multipartismus bez dominující strany – ten se vyznačuje přítomností většího počtu stran, avšak bez dominantního postavení žádné z nich, což v případě Israele, přinejmenším pro poslední dekády, platí.[39] Pokud se podíváme na typologii  Giovanna Sartoriho, je zřejmé, že Israel může patřit pouze a jedině do kategorie polarizovaného (extrémního) pluralismu. Ten se vyznačuje tím, že v parlamentním stranickém spektru nalezneme více než pět či šest politických stran. To je ovšem pouze jeden z předpokladů, na základě kterých můžeme stranický systém označit jako polarizovaný pluralismus.[40] Co se týče ostatních kritérií, domnívám se, že ty v Israeli splněny nejsou – Sartori uvádí například existenci relevantních antisystémových stran, ovšem typicky antisystémové strany v Israeli parlamentní zastoupení nemají a náboženské strany, které by někdo mohl považovat za extremistické, bývají často zvány do vlády a aktivně se tak podílí na politice země. Každopádně sám Sartori ve své slavné knize Strany a stranické systémy z roku 1976 uvedl, že Israel patří do třídy extrémního pluralismu.[41] V letech 1949 – 1973, která Sartori zkoumal, byl Knesset obsazen 5 – 7 stranami.[42] Sartori však upozorňuje na to, že ve zkoumaných letech Israel vykazoval naprosto nebývalou stabilitu.[43] Vysvětluje to především tím, že Israel je země malá, obklíčená, bojující o přežití a vystavená zásadním vnějším hrozbám, což má určitý tmelící efekt.[44] Navzdory své fragmentovanosti hodnotí Sartotori israelské politické zřízení jako „umírněné“ (nepolarizované nebo jen semipolarizované). Je však třeba si uvědomit, že tyto Sartoriho názory na volební systém Israele pocházejí z roku 1976 – v porovnání s touto dobou se israelský volební systém několikrát proměnil. Vysoký počet stran zastoupených v Knessetu však zůstává. Následující tabulka ukazuje počet stran zastoupených v Knessetu od voleb z roku 1992 až po současnost. Z tabulky vyplývá, že zvýšení hranice uzavírací klauzule z 1,5% na 2% charakter stranického systému v Israeli prakticky nezměnilo. V porovnání s posledními dvěma volbami ve který byla hranice pro vstup do Knessetu pouze 1,5%, se v posledních dvou volbách počet stran zastoupených v parlamentu mírně snížil. Pro větší vypovídací hodnotu v tabulce uvádím i počet hlasů, nutných k získání alespoň jednoho křesla a počet procent získaných vítěznou stranou v daných volbách.   Tabulka č. 2 – počet stran zastoupených v Knessetu a další volební statistiky Zdroj: Knesset elections results (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res.htm)   Míra proporcionality Na webu israelské vlády se můžeme dočíst, že israelský volební systém je maximálně proporční a že počet získaných hlasů zcela odpovídá počtu získaných mandátů. Jako příklad je uvedeno, že strana, která ve volbách získá 20% hlasů, získá 20% křesel v Knessetu. Je tomu tak ale i ve skutečnosti? Nakolik je israelský volební systém proporční? Na tyto otázky odpovím za pomoci tzv. indexu deformace, který ukazuje míru proporcionality daného volebního systému. Pomocí tohoto indexu tedy můžeme zjistit, jak zastoupení jednotlivých stran v parlamentu odpovídá či neodpovídá výsledkům jimi dosažených. V rámci zjišťování indexu proporcionality israelského volebního systému se zaměřím na čtyři poslední volby do Knessetu, tedy na volby z let 1999, 2003, 2006 a 2009. Tabulka č. 3 – míra proporcionality u voleb do 15. Knessetu[45] Zdroje: Knesset elections results (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res15.htm), autor   Tabulka č. 4 – míra proporcionality u voleb do 16. Knessetu Zdroje: Knesset elections results (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res16.htm), autor   Tabulka č. 5 – míra proporcionality u voleb do 17. Knessetu Zdroje: Knesset elections results (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res17.htm), autor   Tabulka č. 6 – míra proporcionality u voleb do 18. Knessetu Zdroje: Knesset elections results (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res18.htm), autor Ideální hodnotou v odstavci Ar by mělo být číslo 1, které reprezentuje „dokonalou“ proporčnost volebního systému. Pokud se čísla této ideální hodnotě příliš nevzdalují, lze systém označit za skutečně proporční. V případě Israele je při pohledu na tabulky problém spíše s pod-reprezentováním jednotlivých stran, jelikož odchylky směrem dolů jsou častější a výraznější než směrem nahoru. Nejnižší hodnota 0,718, které za testované období dosáhla strana Yisrael B'Aliya ve volbách do 16. Knessetu pak již představuje výrazné pod-reprezentování strany. Do důkladné analýzy proporcionality israelského volebního systému se však pouštět nebudu, jelikož to není cílem této práce.   Efektivní počet stran Index efektivního počtu stran, neboli Laakso-Taageperrův index, se užívá pro zjištění „ideálního“ či „efektivního“ počtu stran, zastoupených v parlamentu. Index použiji komparativně, tudíž ukážu počet efektivních stran pro poslední čtyři volební období.   Tabulka č. 7 – efektivní počet stran Zdroje: Knesset elections results (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res.htm), autor   Z výsledků za poslední čtyři volební období je zřejmé, že dle Laakso-Taageperrova indexu se v Knessetu nachází „zbytečně moc“ politických subjektů. V roce 2003, v 16. Knessetu, to dokonce byl více než dvojnásobný počet stran, než jaký by byl efektivní počet stran, což je záležitost až téměř raritních rozměrů.   Závěr Israel je velice specifickou zemí a stejně tak volební systém používaný v této malé blízkovýchodní zemi vykazuje řadu specifičností a odlišností v porovnání s nastavením volebních systémů, používaných v jiných zemích. Díky vysoké míře proporčnosti israelského volebního systému, existuje ve stranickém spektru extrémně velké množství subjektů, jež mají zastoupení v israelském parlamentu – Knessetu. Velká míra zastoupených stran je do značné míry způsobena velkým množstvím kandidujících náboženských stran, které vždy jen nevýrazně překonávají aktuálně nastavenou procentuální uzavírací klauzuli, nutnou pro vstup do Knessetu. Vzhledem k těmto i mnoha jiným rysům israelského volebního systému se tento systém stává mimořádně zajímavým objektem výzkumu a je zřejmé, že existuje mnoho konkrétních oblastí, jejichž zkoumání by bylo vzhledem k jejich unikátnosti mimořádně zajímavé. V České republice však komplexní práce, která by se zabývala detailně a podrobně israelským volebním systémem neexistuje, což je nepochybně škoda.   Seznam použité literatury:   ČEJKA, Marek. Judaismis, politika a stát Izrael. Brno. Mezinárodní politologický ústav, 2003. 256 s. ISBN: 80-210-3087-9   CHYTILEK, Roman. Volební systémy. Praha. Portál, 2009. 376 s. ISBN: 978-80-7367-548-6   KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha. Radix, 2003. 275 s. ISBN: 80-86031-13-6   LIŠČÁK, Vladimír. Státy a území světa. Praha. Libri, 2009. 896 s. ISBN: 978-80-7277-414-2   PECHÁČEK, Štěpán. Vliv změny volebního systému na systém politických stran. Praha. Parlamentní institut, 1999. 19 s.   SLÍVA, Petr. Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knesetu 2006. (Diplomová práce) Ostrava : Masarykova Univerzita, 2007.   STRMISKA, Maxmilián. Politické strany a stranické systémy v mimoevropských zemích I. Brno. Mezinárodní politologický ústav, 1998. 104 s. ISBN: 80-210-1901-8   STRMISKA, Maxmilián. Politické strany moderní Evropy. Praha. Portál, 2005. 728 s. ISBN: 80-7367-038-0   Internetové dokumenty:   CIA. 2010. Israel. (cit. 2010-11-28). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/is.html).   Elextion resources. 2009. Elections to the Israeli Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://electionresources.org/il/#ASPECTS).   israel.cz. 2009. Izraelský volební systém. (cit. 2010-11-28). (http://israel.cz/index.php?module=specialdetail&id=8887&datum=2009-02-07&titulek=izraelsky_volebni_system).   Israel Ministry of Foreign Affairs. 2008. Basic laws of the State of Israel. (cit. 2010-11-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Government/Law/Basic+Laws/).   Knesset. 1999. 1999 Election Results (Final). (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/elections/asp/eresults.asp).   Knesset. 2009. Eighteenth Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res18.htm).   Knesset. 2003. Elections for the 16th Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/results/regions.asp).   Knesset. 2006. Elections for the 17th Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/elections17/eng/Results/main_results_eng.asp).   Knesset. 2007. Fifteenth Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res15.htm).   Knesset. 2010. Knesset (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/).   Knesset. 2007. Knesset elections results. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res.htm).   Knesset. 2002. Summary of laws associated with elections. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/laws/summary_eng.htm).   Knesset. 2009. The electoral system in Israel. (cit. 2010-11-28) (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm).   Knesset. 2005. The Existing Basic Laws: Full Texts. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod1.htm.   Knesset. 2007. Seventeenth Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res17.htm).   Knesset. 2007. Sixteenth Knesset. (cit. 2010-11-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res16.htm).   The Israel Government Portal. 2010. The electoral system in Israel (cit. 2010-11-28). (http://www.gov.il/FirstGov/TopNavEng/EngSubjects/EngSElections/EngSEElectoral/EngSEEElectoral/).   Webové stránky:   Inter-Parliamentary Union. 2010. (cit. 2010-11-28). (http://www.ipu.org/english/home.htm).   Parties and elections. 2010 (cit. 2010-11-28). (http://www.parties-and-elections.de/). [1] V. Liščák, Státy a území světa, s. 349. [2] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/is.html [3] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res18.htm [4] V. Liščák, Státy a území světa, s. 350. [5] Tamtéž, s. 349. [6] Tamtéž, s. 350. [7] M. Čejka, Judaismus, politika a stát Israel, s. 26. [8] Tamtéž, s. 26. [9] Tamtéž, s. 27. [10] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod1.htm [11] http://www.mfa.gov.il/MFA/Government/Law/Basic+Laws/ [12] P. Slíva, Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knessetu 2006., s. 6. [13] M. Čejka, Judaismus, politika a stát Israel, s. 20. [14] R. Chytilek, Volební systémy, s. 331. [15] Š. Pecháček, Vliv změny volebního systému na systém politických stran, s. 13. [16] R. Chytilek, Volební systémy, s. 184. [17] http://www.knesset.gov.il/ [18] http://electionresources.org/il/#ASPECTS [19] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm [20] http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/laws/summary_eng.htm [21] Jedná se o údaj z roku 1998. [22] M. Strmiska, Politické strany a stranické systémy v mimoevropských zemích I., s. 12-13. [23] http://www.gov.il/FirstGov/TopNavEng/EngSubjects/EngSElections/EngSEElectoral/EngSEEElectoral/ [24] P. Slíva, Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knessetu 2006., s. 8. [25] M. Klíma, s. 203. [26] P. Slíva, Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knessetu 2006., s. 8. [27] R. Chytilek, Volební systémy, s. 190. [28] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm [29] P. Slíva, Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knessetu 2006., s. 9. [30] Š. Pecháček, Vliv změny volebního systému na systém politických stran, s. 13. [31] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm [32] http://israel.cz/index.php?module=specialdetail&id=8887&datum=2009-02-07&titulek=izraelsky_volebni_system [33] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm [34] M. Klíma, s. 204. [35] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res18.htm [36] http://www.knesset.gov.il/elections17/eng/Results/main_results_eng.asp [37] http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/results/regions.asp [38] http://www.knesset.gov.il/elections/asp/eresults.asp [39] M. Strmiska, Politické strany moderní Evropy, s. 41-42. [40] Tamtéž, s. 46-47. [41] G. Sartori, Strany a stranické systémy, s. 162-163. [42] Tamtéž, s. 153. [43] G. Sartori, Strany a stranické systémy, s. 159. [44] Tamtéž, s. 163 [45] Strana Yisrael Beteinu dle oficiálních výsledků získala 4 křesla, přesto, že měla stejně získaných procent jako strana Hadash a dokonce méně odevzdaných hlasů než strana Hadas, která získala pouze 3 křesla. Proč tomu tak je se mi zjistit nepodařilo. Díky této anomálii se Yisrael Beteinu zákonitě ukazuje jako nejvíce nad-reprezentovaná strana. [46] Výsledné číslo bylo zaokrouhleno. http://pavek.bloguje.cz/901480_item.php Politický systém Státu Israel 2011-08-06T20:38:00Z 2011-08-06T20:38:00Z Má seminární práce z jarního semestru 2011 do předmětu Politické systémy.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Odborné texty Má seminární práce z jarního semestru 2011 do předmětu Politické systémy.Úvod „Budeme mít proto nakonec teokratickou vládu? Ne! Víra nás spojuje, ale osvobozuje nás věda. Pro teokratické tendence nevytvoříme duchovním  podmínky. Už budeme vědět, jak je udržet v chrámech, stejně, jako budeme vojáky držet v kasárnách.“[1] První řádky této mé seminární práce o politickém systému státu Israel jsem záměrně věnoval citaci ze zásadního díla Theodora Herzla – Židovský stát. I o tom, nakolik se Herzlův ideál, popsaný v roce 1896 ve zmíněném díle, podařilo naplnit, bude má práce. Proč jsem si však jakožto téma mé seminární práce vybral právě politický systém státu Israel? Nikoliv náhodou, Israel totiž patří mezi mé oblíbené státy a zároveň se jedná o jakýsi ostrov demokracie na Blízkém a Středním východě, tudíž představuje určitě zajímavý objekt pro analýzu. Postupně stručně charakterizuji všechny tři složky moci ve státě, tedy exekutivu, legislativu a judikativu. Představím i israelský volební systém a jeho specifika, jakožto nedílnou součást politického systému Israele. Začátek mé práce bude obsahově vyplněn stručnou charakteristikou Israele jakožto „Židovského státu“, cílem mé práce pak bude popis politického systému státu Israel s tím, že se jej pokusím vymezit z hlediska zařazení k většinovému nebo konsensuálnímu modelu.   Stručný úvod k „Židovskému státu“   Israel je již ze své podstaty velice unikátní a výjimečný stát, který u veřejnosti budí mnoho emocí a často společnost rozděluje na dvě nesmiřitelné strany. Jednou stránkou mince jsou tedy okolnosti vzniku Israele, války s arabskými sousedy, které Israel provázejí od svého vzniku prakticky až do dneška, otázka existence samostatného palestinského státu a podobně. Druhá stránka unikátnosti pak stojí především na samotném faktu, že se jedná o stát židovský a že Židé mají poprvé v historii svůj vlastní, suverénní stát. S tím samozřejmě souvisí i provázanost judaismu jak s politikou, tak se samotnou společností, i když judaismus není oficiálním náboženstvím Israele a Israel je tak formálně státem sekulárním. Kupříkladu politolog Lijphart ve své studii týkající se majoritních etnik, náboženství a jazykových skupin zanechal Israel nezařazen kvůli jeho unikátnosti. I ve studiích týkajících se vztahů mezi armádou a civilním sektorem, bývá Israel řazen ke kategorii „speciální“.[2]   Důležitým prvkem je také sionismus, na jehož základech byl Israel založen a dnes se tak často setkáme se spojeními typu „sionistický režim“ či „sionistický stát“. Co to tedy sionismus je? Stručně jej lze charakterizovat jako národně-politické hnutí, jehož původním cílem bylo vytvoření domova pro židovský národ. Prvně byl tento termín požit Nathanem Birnbaumem v roce 1893, za zakladatele sionismu je však považován již zmíněný Theodor Herzl. Dějiny sionismu jsou však pochopitelně daleko delší, než historie samotného pojmu „sionismus“.[3] Co se týče samotné ideologie sionismu, ta stojí na čtyřech základních bodech, jež vyplývají z toho, že Židé jsou národ ve zvláštní situaci, neporovnatelnou se situací jiných národů (čehož důkazem jsou dějiny židovského národa ve všech částech světa).[4] Čtyři základní principy sionistické ideologie jsou tedy následující:   1. Národní princip – Židovská otázka je otázkou národní. 2. Princip negace – tato otázka nemůže být řešena v diaspoře 3. Princip vlastní pomoci – pokud si národ nepomůže sám, nelze mu pomoct. 4. Princip kontinuity – domov židovského národa může být jen v Palestině.   Současný sionismus pochází ze dvou hlavních zdrojů. Tím hlavním je novověké evropské osvícenství, tím druhým pak židovská národní a náboženská tradice.[5] Někteří autoři chápou sionismus jako postemancipační jev, specifický aspekt dopadu myšlenek roznícených Francouzskou revolucí a podobně.[6] Zajímavým prvkem je také tzv. „hegelianizace“ židovské historie.[7] Pro širší zamyšlení se nad tímto tématem, či pro hlubší rozbor sionismu však v této práci není prostor. Populační majorita v Israeli sebe sama označuje jak za Israelity, tak za Židy. Kdo to ale vlastně Žid je a jak je spojen se státem Israel? Kupříkladu u otázky „Jsme my v Israeli nedílnou součástí světového Židovstva, nebo jsme od něj odděleni?,“ zvolilo 85% dotázaných první možnost.[8] Kdo je tedy Žid? Tradiční odpovědí je, že Žid je ten, kdo se narodil židovské matce nebo konvertoval podle halachy, židovského náboženského zákona.[9] Otázka je však daleko komplikovanější a i dnes si ji kladou miliony sekularizovaných Židů po celém světě.[10]   Volební systém   Stát Israel „disponuje“ pouze jednou komorou parlamentu – Knessetem, který tvoří legislativní těleso země. Volby do Knessetu se konají na základě poměrného volebního systému, konkrétně pak listinného poměrného volebního systému.[11] Israelský volební systém se dá označit za jeden z nejproporcionálnějších na celém světě.[12] Důvodů je několik, tím hlavním je především ten fakt, že celý Israel je tvořen jediným volebním obvodem.[13] Další důležitou záležitostí pak je výše uzavírací klauzule, která v případě Israele činí pouhá 2%, což umožňuje parlamentní zastoupení doopravdy velkému množství politických stran.[14] Pro rozdělování mandátů se v Israeli používá Hareova kvóta[15], nepřidělené mandáty se poté rozdělují ve druhém kole za pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty a D`Hondtova dělitele.[16] Do Knessetu je voleno vždy celkem 120 poslanců a to na 4 roky. Parlamentní volby se tedy každé 4 roky opakují. Samotný volební systém Israele je zakotven v několika Zákonech – prvním a hlavním z nich je jeden ze Základních zákonů (viz. dále) s názvem Knesset, jež pochází z roku 1958. Druhým zákonem, na kterém jsou volby založeny, je „Knesset Elections Law“ z roku 1969.[17] Od roku 1992 pak platí „Parties Law“.[18]   Politický systém obecně   Israel je republikou, respektive, jak poznamenává Asher Arian, typickým příkladem parlamentního systému.[19] Tak, jak je to běžné ve všech parlamentních demokraciích, i v Israeli najdeme tři složky moci, moc výkonnou, zákonodárnou a soudní – systém „checks and balances“ je tedy v israelském politickém systému obsažen.[20] Před tím, než zanalyzuji jednotlivé složky moci, představím dva obrázky, které přehledně a zjednodušeně ukazují, jak israelský politický systém funguje.   Obrázek č. 1 – israelský politický systém (1) Zdroj: Center for Israel Education - How does the Israeli Political System Work? (http://www.israeled.org/Resources/How_Does_the_Israeli_Political_System_Work.pdf)   Obrázek č. 2 – israelský politický systém (2) Zdroj: THE STATE – Political structure (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Political+Structure.htm)   Prezident Ve většině republik je hlava státu – prezident – řazen pod moc výkonnou, tedy exekutivu. Pokud se však nejedná o prezidentskou či semi-prezidentskou republiku, jsou funkce prezidenta spíše ceremoniální, a reprezentační. I z tohoto důvodu jsem pro prezidenta vyčlenil samostatnou podkapitolu a reálnými hráči na poli moci výkonné se budu zabývat až v kapitole další. A vzhledem k tomu, že Israel je, jak již bylo uvedeno výše, typickým příkladem parlamentní republiky, není tomu ani u něj jinak. Formálně je president v Israeli hlavou státu, jeho role je však značně symbolická, zdvořilostní a ceremoniální.[21] Symbolizuje jednotu státu, stojí nad a mimo politické strany a těší se vysoké prestiži a morální váhy.[22] V minulosti se ale několikrát ukázalo, že prezidentská prestiž a síla morální autority může být ve špatných rukou. Naposledy v prosinci 2010, kdy soud v Tel Avivu uznal Moše Kacava, jež byl israelským presidentem v letech 2000 – 2007, vinným ve dvou případech znásilnění. Případ však ještě bude projednávat Nejvyšší soud.[23]   Co se týče formálních funkcí, ty vyvěrají i z židovských tradic. „Nasi“ – prezident v hebrejštině, se honosí funkcí hlavy „sanhedrinu“, což je hebrejský výraz pro vrchní legislativní a soudní těleso Židovstva v Israeli za dávných dob. Prezident je volen nepřímo – Knessetem.. Ke zvolení je postačující prostá většina hlasů.[24] Kandidáti na prezidenta mohou být nominováni skupinou alespoň deseti poslanců a to se souhlasem samotného kandidáta. Funkční období je pak 7 let, přičemž před rokem 1998 to bylo 5 let.. Prezident může být odvolán tříčtvrtinovou většinou poslanců v Knessetu.[25] Prezidentské povinnosti jsou definovány zákonem. Patří mezi ně například zahajování prvního zasedání Knessetu po volbách, přijímání zahraničních diplomatických návštěv, podepisování smluv a zákonů vzešlých z Knessetu, po konzultaci může udělovat prezidentské milosti vězňům, taktéž po konzultacích také jmenuje šéfy diplomatických misí v zahraničí, soudce, a guvernéra Israelské Národní banky.[26] Zřejmě státotvorně nejdůležitější funkcí israelského prezidenta je jeho formální podíl na formování nové vlády po volbách. Prezident po volbách vyzve lídra parlamentní majority, respektive lídra vítězné strany, aby zformoval vládu.[27] Prezident nemá pravomoc rozpustit parlament.[28] Současným israelským prezidentem je od roku 2007 Shimon Peres.[29]   Exekutiva   Nejvyšším představitelem výkonné moci v rámci israelského politického systému je bezpochyby premiér. Premiér, respektive ministerský předseda, není jen šéfem vlády, ale je i šéfem kabinetu a šéfem koalice, která ovládá Knesset.[30] Jak již bylo řečeno výše, premiér je vybírán prezidentem a je jím většinou předseda nejsilnější strany. Po úspěšném složení vlády se z něj stává premiér.[31] Ministři vládního kabinetu nejsou poradci premiéra, ani nejsou jmenováni na základě toho, že by byli experty v oblasti působnosti svého ministerstva. Ministři jsou členy vládního kabinetu díky své politické roli jakožto politiků, jejichž strana se rozhodla vstoupit do vládnoucí koalice.[32] Všichni ministři musí být zároveň členy Knessetu, musí být občané Israele a musí mít bydliště v Israeli.[33] V současnosti v Israeli vládne 32. vládní kabinet a jeho struktura je následující – hlavní funkci zastává, jak již bylo řečeno, premiér (aktuálně Benjamin Netanyahu ze strany Likud). Pod ním stojí vícepremiéři (dva) a pod ním ještě zástupci vícepremiérů (čtyři). Ministerstev a tedy i ministrů je celkem třicet jedna, k tomu pak další tři ministři bez portfeje. Kromě toho je ve funkci ještě devět zástupců ministrů.[34] Vzhledem k tomu, že zhruba čtvrtina všech členů Knessetu je tvořena ministry, kteří mají na starosti svá ministerstva, legislativa spadá především na zbytek členů Knessetu. Každý ministr je jmenován svou stranou a je zodpovědný za hlasovací disciplínu své delegace v Knessetu. Premiér zároveň v drtivé většině případů nezasahuje do výběru ministrů, které činí jednotlivé strany koalice.[35]   Vláda si ustavuje svá vlastní schvalovací pravidla a většina jejich rozhodnutí je schválena ještě před tím, než jsou předložena Knessetu.[36] Vláda také někdy deleguje některé záležitosti jednomu ze svých ministerských výborů (komisí) a zmocňuje je k tomu, dělat rozhodnutí na místo vládního kabinetu. Jednotliví ministři jsou zodpovědní za akce svých ministerstev a zároveň jsou zodpovědní za rozhodnutí vlády jako celku. To znamená, že pokud je ve vládě učiněno nějaké rozhodnutí, všichni ministři jej musí podporovat, jak v Knessetu, tak na veřejnosti, i když se na jednání kabinetu stavěli do opozice vůči danému rozhodnutí.[37] Všichni ministři jsou zároveň odpovědní premiérovi po stránce plnění svých povinností. Knnesetu jsou pak ministři odpovědní za své činy.[38] A jak tedy celá vláda vzniká? Po jmenování premiéra prezidentem může tento člen Knessetu do tří dnů oznámit, zda funkci přijímá, či ji odmítnout. Pokud ji přijme, má 21 dní na zformování vládní koalice. Po uplynutí této doby má prezident právo mu věnovat dalších 21 dní, nebo odpovědnost přesunout na někoho dalšího. Po úspěšném složení koalice představuje premiér vládu Knessetu, oznamuje její politické cíle. Poté vládá žádá Knesset o důvěru. V případě, že ji nedostane, zůstává vláda u moci až do jmenování vlády nové. Práce vlády je po celé funkční období závislá na podpoře Knessetu. Pokud mají být změněny úkoly ministerstva mezi vládními ministry, je potřeba souhlas Knessetu. Pokud má být jmenován zcela nový ministr, je taktéž nutný souhlas Knessetu. Knesset však nemůže vyslovit nedůvěru jednomu konkrétnímu ministrovi.[39]   Celkově vzato, exekutiva má v israelském politickém systému převahu. Legislativa není rovna exekutivě, i když formálně legislativa generuje a kontroluje vládu. Legislativa však v Israeli nemá status a sílu exekutivy. Silný a pevný stranický systém způsobuje, že poslanci jednotlivých stran v Knessetu podporují své stranické lídry, jež jsou členy vlády. Jedním z elementárních faktů israelského politického života je právě to, že vláda, nikoliv Knesset, je centrem politické síly v zemi.[40]   Legislativa   Legislativním tělesem israelského politického systému je Knesset. Knesset je israelský parlament, respektive jeho dolní komora – senát v Israeli neexistuje. Knesset, jak již bylo zmíněno, je volen v přímých volbách a to na základě listinného poměrného systému v jednom volebním obvodu. Je voleno celkem 120 poslanců. Na prvním sezením Knessetu po volbách slibují nově zvolení poslanci svou věrnost a je zvolen „Knesset speaker“[41] (funkce podobná předsedovi poslanecké sněmovny) a jeho zástupce. Volební období nově zvoleného zákonodárného orgánu je 4 roky, avšak premiér může Knesset kdykoliv rozpustit a vyhlásit předčasné volby.[42] Knesset jedná na plenárních zasedáních a prostřednictvím 15 stálých výborů. Na standardních plenárních zasedáních se projednávají návrhy zákonů a to jak návrhy vládní, tak návrhy jednotlivých poslanců Knessetu. Debatuje se také vládní aktivita a politika. Důležité je, že debaty sice probíhají v Hebrejštině, avšak poslanci mohou mluvit i Arabsky – a navíc – funguje zde simultánní překládání do obou jazyků.[43]   Státní zákon, aby byl schválen, musí projít celkem třemi čteními. V prvním čtení je návrh zákona předložen poslancům na plenárním zasedání, načež následuje krátká diskuse o obsahu návrhu. Poté je návrh zákona předán příslušnému výboru k detailní diskusi a k učinění případných změn v návrhu. Po skončení práce příslušného výboru je návrh zákona předložen ke druhému čtení, při kterém mohou členové výboru sdělit své námitky k danému návrhu a případně k jeho úpravám. Následuje hlavní debata, při které se hlasuje o jednotlivých článcích návrhu. Pokud poté není zákon opět předán výboru k dopracování, následuje ihned čtení třetí a je hlasováno o návrhu zákona jako o celku.[44] Pokud je zákon schválen, následuje podpis „Knesset speakera“, premiéra, prezidenta a ministra odpovědného za zákon. Právo veta neexistuje, podpisy jsou povinné.[45] Poslanec Knessetu může být odvolán, a to dvoutřetinovou většinou všech členů, pokud je usvědčen z kriminálního činu a odsouzen alespoň k jednomu roku odnětí svobody.[46] Pokud poslanec opustí stranu, za kterou byl zvolen, zůstává přesto i nadále poslancem Knesetu.[47]   Judikativa   Ještě před tím, než se zaměřím na samotnou soudní moc, je třeba věnovat pozornost i problematice ústavy. Israel je zemí, která, podobně jako třeba Velká Británie, nemá psanou ústavu. V Deklaraci nezávislosti z roku 1948 však ústava zmíněna je. Je v ní vyjádřeno odhodlání zakladatelů státu, že řádně zvolené orgány budou institucionalizovány „v souladu s Ústavou, která bude přijata zvoleným Ústavodárným shromážděním ne později než po 1. říjnu 1948“. Postoj náboženských stran však tento plán velmi zkomplikoval a výsledkem bylo a je, že Israel do dnešních dnů ústavou nedisponuje.[48] Na místo ní se přistoupilo k praxi postupnému sepisování a přijímání tzv. Základních zákonů – ty mají být v budoucnu spojeny v jeden dokument a dohromady tak zformovat budoucí israelskou ústavu. Aktuálně je v platnosti celkem jedenáct těchto Základních zákonů, přičemž některé byly aktualizovány.[49] Zatím posledním „zásahem“ do Základních zákonů byla aktualizace zákona „Vláda“ z roku 2001.[50] Samotné schvalování Základních zákonů má svá specifika – ke schválení není potřeba pouhé většiny přítomných poslanců, ale „zvláštní většiny“.[51]   Nyní k samotné soudní moci. Předně je třeba říct, že nezávislost judikativy je v Israeli garantována zákonem. Soudci samotní jsou jmenování prezidentem a to na doporučení nominačního výboru tvořeného soudci Nejvyššího soudu, členů soudů a několika dalšími veřejnými postavami (ministři, poslanci). Jmenování jsou doživotní s tím, že povinný „důchod“ pro soudce nastává v sedmdesáti letech.[52] Asher Arian považuje israelský soudní systém za velice ne-israelský, a to v následujícím smyslu. Kultura je v Israeli velice zpolitizovaná a většina veřejných funkcí je nějakým způsobem napojena na splnění určitých politických požadavků, zatímco soudní systém se z tohoto měřítka vymyká. Soudní systém je profesionální a soudcové nejsou jmenováni na základě politických kritérií, nýbrž na základě jejich profesionality a odborné způsobilosti.[53]   I když legislativa je zcela v rukou Knessetu, Nejvyšší soud může věnovat svou pozornost vhodnosti legislativních změn. Nejvyšší soud, jakožto vrchol judikativy, může rozhodnout, zda-li určitý zákon odpovídá a neprotiví se výše zmíněným Základním zákonům.[54] Nyní k samotným soudům, těch existuje v Israeli celkem pět. Trestní soudy (1 soudce) řeší méně závažnou trestnou činnost a civilní spory. Krajské soudy (1 nebo 3 soudci) fungují jako odvolací soudy od trestních soudů a zároveň rozhodují ve více závažných trestních kauzách. Nejvyšší soud (1, 3 nebo 5 soudců) je hlavní odvolací instancí. Řeší nejzávažnější kauzy včetně problematiky legislativy apod. Pod speciální soudy (1 soudce) spadá problematika obchodu, práce a mladistvých. Posledním typem soudů jsou pak soudy náboženské (1 nebo 3 soudci) – ty se zabývají otázkami manželství a rozvodů.[55]   Konsensuální nebo většinový model?   Na předchozích stránkách jsem stručně představil základy israelského politického systému. Nyní tedy na základě výše uvedených informací můžeme určit, zda-li se jedná o model konsensuální, či většinový.  Podle Marka Čejky, budeme-li se na Israel dívat z hlediska Lijphjartovy typologie dělení demokracií na „westminsterské“ a „konsensuální“, spadá Israel se svým (až extrémním) multipartismem do druhé skupiny. Jak ale správně poznamenává, některé další prvky konsensuálnímu modelu neodpovídají.[56] Podívejme se tedy nyní na lijphartovský konsensuální model detailně. Mezi jeden z hlavních rysů konsensuální demokracie řadí Lijphart sdílení exekutivní moci, respektive tvorbu velkých koalic.[57] Israel by mohl být takřka učebnicovým případem naprostého naplnění tohoto bodu. Stranický systém Israele je totiž velice pestrý, stejně jako počet stran zastoupených v Knessetu, což umožňuje, jak jsem již výše nastínil, volební systém. Kupříkladu po volbách v roce 2003 bylo v Knessetu zastoupeno 13 stran, po volbách v letech 2006 a 2009 to bylo stran 12.[58] Co se týče samotných vládních koalic, současná vládní koalice je složena z celkem šesti stran[59], ta předchozí pak byla složena z pěti stran.[60] Takto široké vládní zastoupení v Evropě nebývá příliš zvykem a je jedním ze nesporných důkazů toho, že v Israeli můžeme mluvit o modelu konsensuální demokracie.   Dalším rysem konsensuální demokracie je formální i neformální rozptýlení moci[61], které se týká především moci výkonné. Jak jsem již uvedl, je fakt, že v Israeli má exekutiva převahu nad legislativou. Vláda tak sice v parlamentu dominuje, avšak zároveň je složena z velkého počtu stran, což tuto převahu exekutivy nad legislativou „zmírňuje“. Třetím bodem je vyvážený bikameralismus, tedy vyrovnané pravomoci obou komor parlamentu s výraznou reprezentací menšin.[62] V Israeli horní komora parlamentu, senát, neexistuje. Volební systém, respektive nízká uzavírací klauzule však tento nedostatek taktéž supluje a do Knessetu se tak při každých volbách dostávají i strany reprezentující určité názorové menšiny. Strana arabské menšiny v Israeli se kupříkladu do Knessetu dostává pravidelně každé volby. Dalším bodem konsensuálního modelu je multipartismus.[63] Toto nemá cenu obšírněji rozpitvávat – Israel je ukázkovým příkladem vícestranického systému. Jako další je uveden vícerozměrný stranický systém, tedy počet konfliktních linií, jež hrají v politické soutěži roli.[64] V Israeli nepochybně existuje konfliktní linie práce-kapitál (tedy levice-pravice), stejně jako stát-církev (sekulární versus náboženské zájmy). Geopolitické i geografické postavení Israele s sebou přináší i specifickou konfliktní linii, jež má co dočinění s otázkou palestinské autonomie a otázkami s touto problematikou spojených. Poměrný volební systém je poté další podmínkou konsensuálního modelu.[65] Israel taktéž splňuje.   Posledním z klíčových bodů je nepochybně podmínka psané ústavy a menšinového veta.[66] Výše bylo popsáno že Israel psanou ústavu nemá, a proč tomu tak je. Dosavadní sbírka Základních zákonů zatím ústavu supluje, každopádně v tomto ohledu není zřejmé, zda Israel plně tento lijphartovský bod splňuje. Co se týče menšinového veta, to samo o sobě v Israeli přítomno není, nicméně judikativa může činnost exekutivy i legislativy korigovat. Navíc je menšina takřka vždy přítomna ve vládě a má tak sama šanci ovlivňovat exekutivní rozhodnutí.   Závěr   I když nezohledníme a necháme otevřené podmínky teritoriálního i neteritoriálního federalismu, decentralizace, korporativismu a nezávislosti centrální banky, lze s přehledem prohlásit, že Israel je poměrně typickým a čistým představitelem konsensuálního modelu demokracie, tak jak jej navrhl Arend Lijphart. Israel je státem, který s vysokou pravděpodobností bude i po další dlouhá desetiletí budit pozornost a vyvolávat debaty mezi jeho příznivci a odpůrci. Faktem však zůstává, že tento stát zůstává v oblasti široko daleko jedinou zemí, která plně uplatňuje demokratické prvky a která má vskutku funkční politický systém se zastoupením všech tří složek moci.   Stejně jako začátek této seminární práce, tak i její konec věnuji krátké citaci z díla Theodora Herzla. „Každý bude svobodný a neomezený ve svém vyznání či bezvěrectví podobně jako ve své národnosti. A stane-li se, že mezi námi budou také jinověrci či příslušníci jiného národa, zaručíme jim čestnou ochranu a rovnoprávnost.“[67]   Seznam použité literatury:   ARIAN, Asher. Politics in Israel – The Second Generation. New Jersey. Chatham House Publishers, 1989. 314 s. ISBN: 0-934540-80-2   AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Praha. Sefer, 2001. 254 s. ISBN: 80-85924-28-5   ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a stát Izrael. Brno. Mezinárodní politologický ústav, 2003. 256 s. ISBN: 80-210-3087-9   FRANEK, Jaroslav. Judaizmus. Bratislava. Archa, 1991. 190 s. ISBN: 80-7115-028-2   HERZL, Theodor. Židovský stát. Praha. Academia, 2009. 142 s. ISBN: 978-80-200-1712-3   HLOUŠEK, Vít. Demokracie. Brno.Mezinárodní politologický ústav, 2007. 380 s. ISBN: 978-80-210-4249-0   CHYTILEK, Roman. Volební systémy. Praha. Portál, 2009. 376 s. ISBN: 978-80-7367-548-6   KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha. Radix, 2003. 275 s. ISBN: 80-86031-13-6   MUCH, Theodor. Svár bratří v domě izraelském. Praha. Themis, 2000. 148 s. ISBN: 80-85821-88-5   PECHÁČEK, Štěpán. Vliv změny volebního systému na systém politických stran. Praha. Parlamentní institut, 1999. 19 s. SLÍVA, Petr. Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knesetu 2006. (Diplomová práce) Ostrava : Masarykova Univerzita, 2007.   SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno. Barrister & Principal, 2007. 232 s. ISBN: 978-80-87029-07-7   Internetové články: ŠTEFAN, Petr (2010): Soud uznal exprezidenta Izraele vinným ze dvou znásilnění, on-line text (http://zpravy.idnes.cz/soud-uznal-exprezidenta-izraele-vinnym-ze-dvou-znasilneni-poh-/zahranicni.asp?c=A101230_091615_zahranicni_stf).   Internetové dokumenty:   Knesset. 2011. Eighteenth Knesset: Government 32. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=32).   Knesset. 2007. Knesset Elections Results. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res.htm).   Knesset. 2011. Seventeenth Knesset: Government 31. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=31).   Knesset. 2002. Summary of Laws Associated with Elections. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/laws/summary_eng.htm).   Knesset. 2009. The Electoral System in Israel. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm).   Knesset. 2003. The Existing Basic Laws: Summary. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod2.htm).   Knesset. 2009. The Organization of the Work of the Knesset. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_work_org.htm#3).   Doron Shultziner. 2009. How Does the Israeli Political System Work? (cit. 2011-4-28). (http://www.israeled.org/Resources/How_Does_the_Israeli_Political_System_Work.pdf).   The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: Executive: The Government. (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Executive-+The+Government.htm).   The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: Judiciary: The Court System (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Judiciary-+The+Court+System.htm).   The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: Legislature: The Knesset. (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Legislature-+The+Knesset.htm).   The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: The Presidency. (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+The+Presidency.htm).   The Lectric Law Library. 2011. The Basic Legal System Of Israel. (cit. 2011-4-28). (http://www.lectlaw.com/files/int19.htm).   Webové stránky:   President of the State of Israel. 2011. (cit. 2011-4-28). (http://www.president.gov.il/Pages/Default.aspx). [1] T. Herzl, Židovský stát, s. 124. [2] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 1. [3] J. Franek, Judaizmus, s. 120. [4] Tamtéž, s. 136. [5] Tamtéž, s. 137. [6] Š. Avineri, Zrození moderního sionismu, s. 19. [7] Tamtéž, s. 21. [8] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 4. [9] P. Spiegel, Kdo jsou Židé?, s. 13. [10] Tamtéž, s. 23. [11] R. Chytilek, Volební systémy, s. 331. [12] Š. Pecháček, Vliv změny volebního systému na systém politických stran, s. 13. [13] M. Klíma, Volby a politické strany v moderních demokraciích, s. 203. [14] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm [15] P. Slíva, Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knessetu 2006., s. 8. [16] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm [17] Tamtéž. [18] http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/laws/summary_eng.htm [19] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 172-173. [20] http://www.lectlaw.com/files/int19.htm [21] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 68. [22] http://www.lectlaw.com/files/int19.htm [23] http://zpravy.idnes.cz/soud-uznal-exprezidenta-izraele-vinnym-ze-dvou-znasilneni-poh-/zahranicni.asp?c=A101230_091615_zahranicni_stf [24] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+The+Presidency.htm [25] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 76. [26] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+The+Presidency.htm [27] http://www.israeled.org/Resources/How_Does_the_Israeli_Political_System_Work.pdf [28] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 173. [29] http://www.president.gov.il/Pages/Default.aspx [30] Tamtéž, s. 68. [31] Tamtéž, s. 175. [32] Tamtéž, s. 181. [33] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Executive-+The+Government.htm [34] http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=32 [35] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 181. [36] Tamtéž. [37] Tamtéž, s. 181-182. [38] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Executive-+The+Government.htm [39] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 175 [40] Tamtéž, s. 173-174. [41] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_work_org.htm#3 [42] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Legislature-+The+Knesset.htm [43] Tamtéž. [44] Tamtéž. [45] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 189. [46] Tamtéž, s. 183. [47] Tamtéž, s. 184. [48] M. Čejka, Judaismus, politika a stát Izrael, s. 26. [49] Tamtéž, s. 27. [50] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod2.htm [51] M. Čejka, Judaismus, politika a stát Izrael, s. 27. [52] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Judiciary-+The+Court+System.htm [53] A. Arian, Politics in Israel: The Second Generation, s. 194. [54] http://www.lectlaw.com/files/int19.htm [55] Tamtéž. [56] M. Čejka, Judaismus, politika a stát Izrael, s. 21-22. [57] V. Hloušek, Demokracie, s. 211-212. [58] http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res.htm [59] http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=32 [60] http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=31 [61] V. Hloušek, Demokracie, s. 212. [62] Tamtéž. [63] Tamtéž. [64] Tamtéž. [65] Tamtéž. [66] Tamtéž, s. 213. [67] T. Herzl, Židovský stát, s. 124. http://pavek.bloguje.cz/901123_item.php Anders Behring Breivik - Mission Failed 2011-07-29T01:05:00Z 2011-07-29T01:05:00Z Fanoušek Al-Káidy, Fidela Castra a Mahmúda Ahmadínežáda, masový vrah Anders Behring Breivik, zabil v pátek 22. července 76 lidí a zhruba 90 zranil. Na stránkách jeho mainfestu, v části blízko konci, lze nalézt pasáže, ve kterých o připravované misi píše. Jak známo, Breivik byl fanoušek počítačových her (což znamená, že by se všechny počítačové hry měly zakázat, hrál je přeci terorista) a proto při popisu svého budoucího činu použil tak trochu herní terminologie. Napsal, že má celkem tři "primary objectives" a jednu "bonus mission". Možná tedy střílení a nahánění obětí na ostrově bral jako hon na fragy. A možná že právě v těchto chvílích, v útrobách své izolované cely, zadumaně sedí, a představuje si závěrečnou tabulku s celkovým počtem fragů, dobře známou ze všech multiplayerových FPS. Jeho protivníky byli muslimští teroristé po celé světě, ale Breivik ve své malé životní osobní hře selhal. Nenahrál ani zdaleka tolik fragů, jako jeho soupeři..... pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Společnost Fanoušek Al-Káidy, Fidela Castra a Mahmúda Ahmadínežáda, masový vrah Anders Behring Breivik, zabil v pátek 22. července 76 lidí a zhruba 90 zranil. Na stránkách jeho mainfestu, v části blízko konci, lze nalézt pasáže, ve kterých o připravované misi píše. Jak známo, Breivik byl fanoušek počítačových her (což znamená, že by se všechny počítačové hry měly zakázat, hrál je přeci terorista) a proto při popisu svého budoucího činu použil tak trochu herní terminologie. Napsal, že má celkem tři "primary objectives" a jednu "bonus mission". Možná tedy střílení a nahánění obětí na ostrově bral jako hon na fragy. A možná že právě v těchto chvílích, v útrobách své izolované cely, zadumaně sedí, a představuje si závěrečnou tabulku s celkovým počtem fragů, dobře známou ze všech multiplayerových FPS. Jeho protivníky byli muslimští teroristé po celé světě, ale Breivik ve své malé životní osobní hře selhal. Nenahrál ani zdaleka tolik fragů, jako jeho soupeři.... Co přesně se řadilo mez primární cíle jeho mise a co byla ona mise bonusová, to můžeme nyní jenom spekulovat. Breivik se ve svém manifestu vyjadřuje i k tomu, jaká je pravděpodobnost, že se mu jednotlivé cíle podaří splnit. U cíle číslo 1 si dává Breivik poměrně velké šance - domnívá se, že na 70% se mu cíl podaří splnit. U cíle číslo 2 je to už pouze 40% a u cíle číslo 3 jen 20%. Skepticky to Breivik viděl také s dokončením bonusové mise - věřil si pouze na 5%. Ostatně není se čemu divit, bonusové mise většinou bývají těžké. Je docela možné, že pod bonusovou misí se skrývala eliminace norského premiéra, nicméně je možné, že co který cíl ve skutečnosti představoval, se nedozvíme nikdy. Nyní ale k samotné pointě. Breivik zabil 76 lidí a zranil zhruba 90. Když obě čísla sečteme, vyjde nám číslo 166. Jak jsem již napsal, je to poměrně slabá káva oproti skillu, který v uplynulých týdnech předvedli jeho muslimští terorističtí kolegové. V týdnu od 9. do 15. července roku 2011, se jeho muslimským kolegům po celém světě podařilo ze světa eliminovat celkem 101 lidí. Kriticky zraněno jich pak bylo 264. Když obě čísla sečteme, dostaneme 365. Breivik má tedy za jeden den na kontě číslo 166. Muslimští teroristé celého světa mají za týden číslo 365 a jejich mise, na rozdíl od mise Breivikovy, stále pokračuje. Breivikův čin je nepochybně otřesný a odsouzeníhodný. Nicméně jak je možné, že je mu a jeho případu věnována taková mediální pozornost, zatímco muslimové, kteří mají za jeden jediný týden v tabulce úspěšnosti zapsáno číslo 365, oproti Breikovu 166, se takové mediální pozornosti netěší? Pokud se podíváme na statistiky nikoliv týdení, ale měsíční, zjistíme, že za měsíc červen zabili muslimové při teroristických útocích po celém světě 930 osob a kriticky jich zranili 1527. Pokud bychom k jejich činům přistupovali stejně jako k činu Breivikovu, nepsalo by se v novinách o ničem jiném. Vládní krize, Kalousek, Bárta, důchodová reforma.... o tom všem bysme si nepřečetli ani řádku, protože by všude bylo tolik zpráv o muslimských teroristických činech, že by se ani pomalu nestíhali psát. Redaktoři by zřejmě museli pracovat i přes noc a noviny by vycházely každý den se 100 stránkovou přílohou, jež by se tématu věnovala. Ničeho takového však nejsme svědky, a já se ptám: PROČ? Statistika ukazující celkové skóre - porovnání Breivik vs. muslimové v týdnu od 9. do 15. července 2001:   Detailní statistika: http://pavek.bloguje.cz/900309_item.php O víkendu započala nová epocha světových dějin. Vítejte. 2011-07-26T08:45:00Z 2011-07-26T08:45:00Z Zhruba 100 mrtvých z Norska z uplynulého víkendu podle mého názoru stačí k tomu, aby započala zcela nová etapa světových dějin. Anders Behring Breivik si vysloužil místo v učebnicích dějepisu. Posledních 10 let žila Západní civilizace v určitém mezidobí, které bylo rok od roku napjatější a vypjatější. Byl to papiňák, který už tlak nevydržel, a přetekl. Něco se prostě stát muselo. Věděl jsem to já, věděli jste to Vy, věděl to každý, kdo sleduje dění v Evropě.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Společnost Zhruba 100 mrtvých z Norska z uplynulého víkendu podle mého názoru stačí k tomu, aby započala zcela nová etapa světových dějin. Anders Behring Breivik si vysloužil místo v učebnicích dějepisu. Posledních 10 let žila Západní civilizace v určitém mezidobí, které bylo rok od roku napjatější a vypjatější. Byl to papiňák, který už tlak nevydržel, a přetekl. Něco se prostě stát muselo. Věděl jsem to já, věděli jste to Vy, věděl to každý, kdo sleduje dění v Evropě. Toto mezidobí datuji od 11. září 2001, kdy došlo k muslimským teroristickým útokům na WTC a Washington. Neznamená to, že islámský teror před 11. zářím 2001 neexistoval. Samozřejmě že existoval, stejně jako předtím existovaly problémy s muslimskými přistěhovalci v Evropě. V roce 2001 už byla islamizace Evropy v plném proudu, prakticky už v té době byla ve fázi, kdy nešla zastavit. Ke slovu se navíc v Evropě dostávaly stále více druhé a třetí generace muslimských imigrantů. První generace, jak známo, ať už ve Francii, Británii či Nizozemí, nebyly tolik radikální. Ani zdaleka tak radikální, jak druhá a třetí generace imigrantských potomků. Prvně je tedy třeba říct, že problém nezačal v roce 2001. Rok 2001 je pouze jakýsi symbol, který do značné části mobilizoval společnost. I lidé, kterým "to všechno" dříve bylo lhostejné, se najednou začaly starat. Nastalo probírání se z letargie v masovém měřítku. Co všechno se stalo po 11. září 2001? Za klíčové považuji jednu jedinou věc - masové rozšíření internetu. Právě díky internetu se mohli lidé napříč Evropou dozvídat o tom, co se děje v muslimském světě od Maghrebu po Indonésii, ale především, především se zvýšila informovanost o islamizaci Evropy jako takové. Tím mám na mysli informovanost o tom, jak muslimové přetvářejí západní civilizaci, vynucující si svoje zákony na úkor ústav a zákonů našich. Zvýšilo se povědomí o tom, co je islám vlastně zač. Čím dál více lidí začalo zjišťovat, že islám není náboženství, ale totalitní, netolerantní a xenofobní kryptofašistická ideologie. Toto svým způsobem vzdělávání širokého obyvatelstva umožnilo právě rozšíření internetu, je to tedy nepochybně nejzásadnější bod tohoto mezidobí, jež datuji od 11. září 2001, až po uplynulý víkend. Samozřejmě, po 11. září otřáslo (nejen) Evropou několik dalších teroristických útoků (Madrid, Londýn, Bali....) ale o ty tu ani tak nejde. Problém Evropy spočívá v islamizaci Evropy a ta jen málo souvisí s velkými teroristickými útoky typu Londýn (i když souvislost můžeme najít i zde, třeba v tom, že atentáty byly provedeny lidmi, jež se na území Británie narodili, nicméně pro běžného člověka je daleko větším problémem, že v jeho městě existují čtvrti, kde neplatí zákony jeho země, ale právo Šária). Mobilizace proti islamizaci Evropy však zdaleka nezasáhla všechny. Naopak - byla a je to pouze menšina obyvatel, kterým není jedno evropské kulturní a myšlenkové dědictví, staré 2500 let. Bohužel, na tyto liberální anti-islamisty a anti-multikulturalisty, mezi něž řadím třeba Wilderse, se začalo nabalovat velké množství tzv. ultra-pravicových stran. Typickým příkladem budiž maďarský Jobbik, nebo francouzská Front National. Tyto a jim podobné strany nemají s výše uvedeným nic společného. Jedná se o skutečné extremisty, kteří si pouze "populární" problematiku islámu přidali ke svému anti-semitismu a skutečné xenofobii. Pak tu máme další úroveň, jež je složena z lidí, kteří nejen že si neuvědomili vážnost situace, ale naopak Evropu zradili. Ano, mluvím především o zelených a socialistech. Tyto dva proudy se změnily v apologety islámu. Socialisté masivně do Evropy muslimy dováží, aby je tito poté ve volbách volili. Zelení se zase stali jakýmsi veřejným obhájcem tohoto konání. Výsledek všeho výše popsaného byl následující: Mainstreamová média celého Západního světa se až na čestné vyjímky držela, překvapivě, mainstreamu. Liberálně smýšlející lidé bojující proti islamizaci Evropy a multikulturalismu byli házeni do jednoho pytle s nacisty, fašisty a podobnou svoločí. Byla to taktika průhledná, leč velice účinná. Strašení nacismem je stále velice, velice kvalitní zbraní, jak někoho totálně zdiskreditovat. Stalo se tedy to, že tito liberálně smýšlející obhájci evropského myšlenkového a kulturního dědictví, začali být označováni za xenofoby, rasisty, netolerantní, nacisty, fašisty atp. Vrcholem všeho pak bylo, když se k těmto lidem začaly hlásit i některé ultra-konzervativní katolické či obecně křesťanské kruhy.  Vznikl tak velice nesourodý kolektiv, velice nesourodá komunita lidí, kterým se nelíbil současný vývoj - tedy nezadržitelná islamizace Evropy. Tento kolektiv tedy zahrnoval jednak liberálně smýšlející občany, jimž se hnusila totalita islámské ideologie. Tato skupina byla z velké části tvořena ateisty, agnostiky, či liberálními křesťany. Další složkou nesourodé komunity byli příslušníci extremistických levicových stran (v médiích označovaných jako ultra-pravice). Tito lidé principiálně nebojovali proti islámu, naopak většinou mohutně oslavovali právo Palestiny na samostatný stát apod. a vyžívali se v anti-semitismu. V Evropě ale tito moderní neo-nacisté muslimy nechtěli, a tak začali na tomto liberálním tématu parazytovat a zcela jej zdiskreditovali. Další a poslední významnou složkou byli křesťané, především pak ortodoxní traicionalistické katolické kruhy. Ti se islamizace obávali především v rámci jejich náboženských válek, šlo o určitou "sféru vlivu". Vzhledem k tomu, že už nešlo na první pohled rozeznat, jestli je anti-islamista liberál, neonacista nebo ultrakonzervativní katolík, média začala celému anti-islamizačnímu hnutí dávat zobecňující a zjednodušující nálepky. Docházelo k určité společenské ostrakizaci těchto lidí, a to ze všech stran. Média, společnost, akademická půda. A jak jsem již napsal v samém úvodu, bylo dopředu zřejmé, že tato situace nemůže pokračovat do nekonečna. Papiňák přetekl, praskl a na jeho účtu zůstala zhruba stovka mrtvých. Pečlivě vyselektovaných mrtvých. Nyní se tedy dostáváme do zcela nové dějinné fáze. Čím se vyznačuje či bude vyznačovat? Co ji bude charakterizovat? A proč je vůbec třeba mluvit o nové etapě světových dějin? Odpověď na tuto otázku souvisí do značné míry s plány jednoho muže, Anderse Behringa Breivika. Breivik je s největší pravděpodobností vysoce inteligentní jedinec, který si svou akci promyslel do nejmenšího detailu. Samozřejmě, jedním z hlavních cílů bylo nepochybně přitáhnout pozornost k jeho spisu, který čítá zhruba 1500 stran. Nebýt jeho killing striku v Norsku, jeho dílo by si přečetla hrstka lidí. Teď se spis šíří tak rychle, jak jen to internet umožňuje. To by se ale možná stalo, i kdyby zabil třeba jen 4 dospělé, na místo 90 dětí. Proč tedy Breivik potřeboval, aby jeho čin byl tak odporný, nechutný, hrůzný, vzbuzující ty nejsilnější negativní emoce? Breivikův hlavní cíl byl dle mého soudu to, aby se celá nesourodá anti-islamistická a anti-multikulturalistická komunita ocitla ještě více na okraji společnostim, než tomu bylo nyní. Breivik chtěl, aby se lidé bojující proti islamizaci Evropy ocitli na samém dně společnosti, aby nálepka "anti-islamista" dostala onen punc "vraha dětí", tedy něčeho nepředstavitelně hrůzného. Proč, ptáte se? Odpověď je nasnadě. Můžeme čekat, že jestliže tato komunita byla i před minulým víkendem terčem společenské i mediální ostrakizace a šikany, že nyní, s puncem dětí-vraždící nebezpečné ideologie, se toto všechno ještě několikanásobně znásobí. Lze očekávat, že v přístích dnech, týdnech a měsících bude rozpoután hon na anti-islamisty a anti-multikulturalisty. Toto myšlenkové hnutí zřejmě definitivně dostane punc něčeho, co je rovno nacismu. A vzhledem k tomu, že Breivik podporoval Israel, bude to považováno za něco snad ještě horšího, než nacismus. Tento hon bude veden na několika frontách. Hlavní frontou bude samozřejmě fronta mediální - ostrakizace a mediální šikana vůči anti-islamistům dosáhne svých maximálních výšin. Stejně tak bude anti-islamisty vnímat i společnost. Být anti-islamistou bude "punc" podobně negativní, jako je být ateistou ve Spojených státech. A finálně: Breivikův čin bude tou největší zbraní pro celou evropskou levici, jejíž hlavní voličskou základnou v Západní evropě jsou právě muslimští přistěhovalci. Ale proč by toto všechno Breivik chtěl? Proč by vlatně střílel do vlastních řad? Odpověď je opět relativně jednoduchá. Co jediné může být důsledek toho, co jsem popsal v minulém odstavci? Kam to přirozeně povede? Jestliže nějaké myšlenkové hnutí vystavíte trvalé a velice silné mediální i společenské šikaně, je zcela nepochybné, že se chtě nechtě časem zradikalizuje. Ani ne proto, že by samo chtělo, ale pod mediálním a společenským tlakem to prostě bude řirozený vývoj, kterému nepůjde zabránit. To je tedy, dle mého názoru, skutečným pravým motivem Breivikova Norwegian Tournamentu 2011. Chce, aby se lidé bojující proti islámu a multikulturalismu zradikalizovali. A právě proto můžeme hovořit o nové dějinné etapě. Před rokem 2001 se o islám nezajímalo zdaleka tolik lidí, jako po roce 2001. Během následujících let se toto číslo násobilo a tato komunita získávala informace, zabývala se islámem v Evropě i ve světě. Byla to víceméně fáze informačně-vzdělávací. Nyní Breivik odstartoval něco, co bude mít za důsledek vznik para-militárních skupin, které budou Breivikovy kroky následovat. Tyto skupiny zřejmě nevzniknou zítra, ani za měsíc. Během následujících let však něco takového lze zcela reálně očekávat. Jaký bude skutečný vývoj, a co se stane, pokud Breivik tuto novou dějinnou fázi skutečně odstartoval, na to si budeme muset ještě počkat. Ale garantuji Vám, že nebudeme muset čekat příliš dlouho. Přinejmenším mediální a společenská šikana a ostrakizace vůči lidem upozorňujícím na nebezpečí totalitní idelogie islámu je něco, co se děje už nyní a v následujících měsísích pouze můžeme sledovat, jak se úroveň této šikany a ostrakizace bude den ze dne zvyšovat. http://pavek.bloguje.cz/899934_item.php O filosofovi a zlevněném hermelínovém salátu v Lídlu 2011-07-12T19:28:00Z 2011-07-12T19:28:00Z Poslední dny se v rozbouřených a neklidných vodách českého internetu dostává na povrch tematika zaměstnanosti, uplatnitelnosti na trhu práce, tematika vysokých škol a vysokoškoláků samotných. Bohužel pro mě nikterak překvapujícím faktem je ta skutečnost, že se celá "debata" do značné míry nese v duchu velice typickém pro dnešní společnost. Každý, kdo totiž nestuduje něco "praktického", je ihned odsouzen a exkomunikován. Já se však ptám - kdo určuje onu "praktičnost"? Určuje ji společnost, společnost ve smyslu masy, širokého plebsu, jehož hlavním zájmem je ukořistit za dva dny prošlý hermelínový salát v Lídlu v akci dřív, než tak učiní někdo jiný.. pavek http://pavek.bloguje.cz/ QWanderer@gmail.com Společnost Poslední dny se v rozbouřených a neklidných vodách českého internetu dostává na povrch tematika zaměstnanosti, uplatnitelnosti na trhu práce, tematika vysokých škol a vysokoškoláků samotných. Bohužel pro mě nikterak překvapujícím faktem je ta skutečnost, že se celá "debata" do značné míry nese v duchu velice typickém pro dnešní společnost. Každý, kdo totiž nestuduje něco "praktického", je ihned odsouzen a exkomunikován. Já se však ptám - kdo určuje onu "praktičnost"? Určuje ji společnost, společnost ve smyslu masy, širokého plebsu, jehož hlavním zájmem je ukořistit za dva dny prošlý hermelínový salát v Lídlu v akci dřív, než tak učiní někdo jiný. Jistý Adam Šíma napsal včera na blogu iDNES článek s názvem "Filozof a lopata" (ZDE). Pan kolega Šíma o sobě tvrdí, že bude psát o všem, co se příčí tzv. selskému rozumu. Jeho výše jmenovaný článek je však typickým případem užití onoho selského rozumu. Pan Adam Šíma je svým způsobem typickým produktem své doby. Píše o tom, jak lidé chodí studovat pseudo-obory na "ekonomku" a na "fildu" a tito se pak jen málo kdy uplatní v oborech, které vystudovali. Co mě však doopravdy dostalo, je konstatování pana Adama, že k absolvování zkoušek na "ekonomce" či na "fildě" stačí dva dny strávené nad tenkými skripty. Vážený pane Šímo, větší nesmysl jste už zřejmě vymyslet nemohl. Já jsem z Brna, studuji filosofii (na Filosofické fakultě) a politologii (na Fakultě sociálních studií) a mohu Vás ubezpečit, že u drtivé většiny předmětů příprava na zkoušky nespočívá v kratičkém nastudování si tenkých skript. Ne, vážený pane Šímo, z velké většiny se naopak jedná o knihy tlusté, mnohasetstránkové. Velice podobné to je i na brněnské "ekonomce", mám několik kamarádů co tam chodí a buďte si jist, že o "tenká skripta" tam doopravdy nezavadíte. Vraťme se ale k alfě a omeze celého problému. Zásadní problém, který má nejen pan Šíma, je pěkně vystižen v následující větě, jež budu z článku pana Adama citovat: "Ale vraťme se zpět. Například ony filozofické fakulty chrlí ročně přehršel teoretiků umění, sorabistů, bohemistů, filozofů, sociologů, politologů a dalších relativně levných absolventů, kteří sice statisticky zvyšují vzdělanost obyvatelstva, abychom se líbili bruselským úředníkům, ale jejichž uplatnění v oboru na trhu práce je minimální." V tomto dlouhém souvětí pan Šíma přesně vystihl problém dnešní společnosti. Dnešní společnost totiž vyznává jakési "nové desatero", ve kterém najdeme příkazy jako: "zaměstnatelnost", "praktičnost", "uplatnitelnost", "využitelnost", atp. Vše musí být tzv. praktické a uplatnitelné. Cokoliv, u čeho není vidět přímý výsledek, cokoliv, čehož výsledek si nemůžeme přímo osahat, je zavrženíhodné, zbytečné, nepraktické. Přesně tento styl uvažování je něco, co je typickým příkladem intelektuální degenerace dnešní doby. Pan Šíma napsal: "...tak si jen tak pro potěšení absolvuje řekněme filozofii, protože se tam stejně hlavně mele pantem a mlátí prázdná sláma a ve srovnání s jinými obory to nevyžaduje moc úsilí či osobních obětí a výsledná zodpovědnost je nulová." Vážený pane Šímo, stálo Vás velké úsilí, dostat ze sebe něco tak mimořádně hloupého? Celá dnešní civilizace je vystavěna a vybudována na základech, jejíž kořeny a počátky můžeme najít v antické civilizaci a především v její moudrosti. Filosofie, královna všech věd, byla VŽDY v historii, počínaje právě rozmachem antické moudrosti a vzdělanosti, motorem racionality, kritického uvažování a myšlení, pokroku a vůbec intelektuálního vzestupu. Napsat, že na filosofii se pouze "mele pantem a mlátí prázdná sláma" může doopravdy pouze hloupý, či absolutně nevzdělaný člověk. Lidé jako pan Šíma by nepochybně při studiu filosofie neprolezli ani přes první semestr. Náročnost studia filosofie (konkrétně na Masarykově Univerzitě), kde studuji, je doopravdy velká. A studium filosofie, narozdíl od toho co si pan Šíma myslí, vyžaduje doopravdy značné množství úsilí a osobních obětí. Já se ale domnívám, že takový pan Šíma ani vzdáleně netuší, co je vlastně obsahem studia filosofie. Pan Šíma tedy vlastně píše o něčem, o čem nic neví, což o něm taktéž samozřejmě něco vypovídá. Dnešní "hon" za uplatnitelností a praktičností popírá celý systém západní vzdělanosti a moudrosti, jež má, jak už jsem napsal, kořeny právě ve zmiňované antické civilizaci. Pod filosofii dlouhou dobu spadaly veškeré ostatní vědy jako fyzika, biologie, psychologie, chemie, politologie, ekonomik atd. Pokud bude současný trend odsuzování všeho "nepraktického" i nadále pokračovat, západní civilizace zanikne (a ona k tomu má stejně nakročeno tak jak tak). Pokud se mezi plebsem zeptáte, zda je společensky přínosnější a užitečnější řezník, instalatér, prodavačka nebo filosof, je poměrně zřejmé, že filosof skončí až na posledním místě. Pokud stejnou otázku položíte mezi vzdělanou elitou, výsledek bude přesně opačný. Vzdělaný člověk totiž význam filosofie chápe, což samozřejmě u člověka nevzdělaného, s jeho nízkým smýšlením a cílem v podobě slevněného salátu z Lídlu, ani nemůžeme očekávat. Je tedy třeba apelovat na to, že společnost, tedy "masa" nemůže a ani nemá morální právo rozhodovat o tom, jaký obor je "potřebný" a "praktický". Pokud to dovolíme, můžeme rovnou zůstat onou montovnou s dovozem levné pracovní síly, o které v závěru svého článku mluví pan Šíma. Bohužel, pokud ve společnosti převládne hloupost a masa (prezentovaná zde učebnicovými názory pana Šímy), z České republiky se nikdy nestane typicky vzdělanostní společnost. Vzdělanostní společnost spočívá právě v tom, že daná země produkuje odborníky ze všech oblastí a to pak především z těch oblastí, které jsou intelektuálně méně přístupné běžnému člověku. Na tom totiž naše civilizace stojí, a s tím také i padá. Další zásadní problém, který přesně ukazuje smýšlení lidí jako je pan Šíma, pak najdeme v samotném závěru jeho čánku. Cituji: "Školné prostě nechtějí, zatímco studovat ano, a přímá investice z vlastního nebo spíše rodičova do neefektivního studia bez ekonomického feedbacku bolí víc než dojení eráru." Já osobně školné chci a plně tuto myšlenku podporuji. Nicméně zcela zásadní problém dnešního vzdělávaho systému je přesně to, že je zaměřené na vzdělanostní "feedback", jak to pan Šíma pojmenoval. Proboha, uvědomte si, že vzdělání spočívá v úplně něčem jiném a staví na úplně jiných hodnotách, než nějaký ekonomický feedback. Pokud budeme smýšlet tak, že jdeme studovat jen pro nějaký ekonomický feedback a pro nic jiného, dopouštíme se přímého pošlapávání vzdělanosti jako takové, principů akademického studia a koneckonců i dvou a půl tisíce let staré tradice antické moudrosti. Vzdělání nesmí a nemůže být koncipováno jako pouze jakási "přípravka" na práci (vyjma některých konkrétních oborů na VŠ). Pokud ale budeme vzdělání pojímat pouze jako "nástroj", jako přestupní stanici k ekonomickému feedbacku, dopadneme špatně. Vzdělávání se a studium na vysoké škole je totiž rozhodně něčím daleko víc, než jen honbou za ekonomickým feedbackem. Nezbývá tedy než doufat, že hloupé a ignorantnské myšlenky, které pošlapávají samotný princip vzdělávání se, budou potlačeny a nebudou uvedeny v život.   http://pavek.bloguje.cz/898590_item.php