Na úvod si shrňme prá věci. Prvním faktem je, že peníze vydávané městem Brnem na kulturu jsou poměrně velké, což je dáno nastavením z ne až tak dávné minulosti. Dále, divadla a podobné instituce jsou většinou příspěvkové organizace, zatímco sportovní kluby většinou vlastní majitelé a jsou tedy orientováni na zisk. Za třetí – jak divadla, tak sport, jsou důležitou součástí naší kultury a nebylo by moudré nechat je uvadat. A úplně nakonec si uveďme, že je víceméně ekonomicky zákonité, že pokud si něco samo nevydělá na svůj provoz, zánik je nevyhnutelný. Všechny tyto body, které jsem uvedl, by si mohly v různých ohledech protiřečit, překážet si a jeden vyvracet druhý. Jak tedy s takové situace ven?

Prvně se podívejme na problematiku samotné kultury. Kultura je důležitá. Dokonce nejdůležitější. Společnost, ve které žijeme, ve které vyrůstáme, ve které se vyvíjíme my, stejně jako naše děti, je formována právě kulturními vlivy. Konkrétněji řečeno, socio-kulturní vlivy mají zásadní dopad na naše životy. Právě kultura je to, co odlišuje různá místa na světě, a vzhledem k tomu, že my spadáme do tzv. západního civilizačního okruhu, není naše kultura něco, co by šlo jen tak "vykořenit". Divadla, stejně jako sport jsou součástí naší kultury a civilizace už od svých antických kořenů.

I když jsem v zásadě člověk, který striktně odmítá zasahování státu do ekonomiky, nejrůznější formy re-distribuce, regulace apod., ekonomická realita je taková, že stát je a i do budoucna bude regulátorem ekonomických aktivit. Z tohoto důvodu tu tedy nebudu hájit nereálnou tezi o tom, že by stát neměl na kulturu či sport dávat žádné peníze. To se nestane tak jak tak, tudíž nemá cenu o tom diskutovat, nehledě na případné následky. Jde však o to, KOLIK a KOMU z peněz daňových poplatníků přerozdělit. Jak jsme si v úvodu vysvětlili, kultura má nedozírný vliv na naši společnost i na naše životy, proto je tato otázka mimořádně důležitá.

Je třeba říct, že město by divadla mělo finančně podporovat, zvlášť, jde-li o tak klasické a historicky cenné spolky, jakými jsou ty, o něž v aktuální brněnské kauze jde. Tyto instituce by si ale měly zároveň uvědomit, že jejich přežití je vázáno na peníze daňových poplatníků. Ano, samozřejmě že se najdou burani, kteří řeknou, že do divadla v životě nevkročí, protože se raději s lahváčem a tlačenkou z Lídlu v ruce podívají na Nově na Comeback či Ordinaci v růžové zahradě. Takové lidi ale ponechme stranou – nejde o to, jestli je jich většina, nebo menšina. Jde o to, že jsou nedůležití a z pohledu elitistických teorií jsou systémově neaktivní, jsou to ovce, či někdy možná spíše prasata, která si rochní blahem v bahně moderního konzumu. Divadla by se tedy měla chovat ekonomicky. Primárně by se divadla měla snažit, aby byla ekonomicky co nejvíce samostatná. Veškerá ekonomika těchto spolků by pokud možno co nejvíce měla kalkulovat pouze se zisky, které sama vyprodukuje. Dotace od města pak brát jako bonus, který umožní existenci těchto kulturních spolků.

Zmínil jsem ovce a tím se dostáváme ke sportu. "Chléb a hry". Asi nemusím dodávat více, nicméně za bližší pohled to stojí. Nemluvím ani tak o samotných sportovcích, jako spíš o fanoušcích sportu. Sledování svého oblíbeného sportu je něco, čemu může člověk zcela propadnout a tím pádem nemá čas (ani chuť) na řešení politických záležitostí. Sport zcela nepochybně, na rozdíl od divadel, JE mocenským nástrojem. Sport nepochybně je důležitým prvkem pro částečné ovládání společnosti, protože kdyby tu nebyl – představte si – kdyby tu nebyl, kolik lidí by náhle mělo čas na to, věnovat se jiným věcem, například politice. To by ze systémového hlediska mělo nedozírné následky. Samozřejmě původní myšlenky sportu jsou čisté jako lilie, stejně jako v žádném případě neplatí rovnítko, že fanoušek sportu je jednou z oněch ovcí. Fanoušek sportu může, ale také nemusí být součástí "sportu" jako prvku kontrolujícího společnost. Řekněme si ale narovinu, že u nadpoloviční většiny "fanoušků" tomu tak pravděpodobně bude.

Podívali jsme se tedy na pozitiva divadel a negativa sportu. Existuje ale samozřejmě i pohled opačný. Na sport prostě a jednoduše peníze jít musí, jelikož vychovávat děti ke sportu, či lépe řečeno k pohybu, aktivitě, je správné, zvláště ve dnešní době, kdy přibývá obézních. Peníze od státu by měly jít především na děti a mládež. Sportovní kluby, které se věnují výchově mládeže jsou pro společnost nepostradatelné a svou roli zde opět hraje sociální hledisko. Děti jdou na trénik basketbalu, místo toho aby se jen tak poflakovali na ulici nebo 24 hodin denně sedeli před obrazovkou. V rámci sportovního kroužku si mohou najít kamarády, probíhá zde socializace. Když jsou děti na tréninku, rodiče mají čas pro sebe. To jsou všechno společenské faktory, ne zcela zanedbatelné. I když nejdůležitější je zde samozřejmě prospěšnost sportování dětí na jejich zdraví.

Co se týče divadelníků, objevuje se tu jeden velice, velice bolestivý problém. Horeční a fanatiční obhájci divadel a toho, že by divadla měla být žroutem veřejných financí, velmi často sebe sama staví do pozice jakési intelektuální elity. My hrajeme divadlo, my se zajímáme o divadlo, my jsme kulturně aristokratičtí, my jsme ta elita, která se zabývá uměním. Neskrývaná povýšenost a nadřazenost, jinými slovy pseudo-intelektualismus této sociální skupiny, to je hlavní a zásadní problém a negativum s touto skupinou spjaté. Tato sorta lidí si musí uvědomit, že existuje i svět mimo divadlo a že divadlo není jediné, na čem svět stojí. Ano, divadlo nepochybně je důležitou součástí našeho kulturně-civilizačního okruhu, ostatně o pár odstavců výše jsem jej sám obhajoval. Jde ale o to, že lidé kolem divadla doopravdy trpí jakousi aureolou nadřazenosti a to je problém. A když pak petici podepíše i Václav Havel, ještě to tyto lidi ve své nadřazenosti utvrdí.

Uvedl jsem tedy negativa a pozitiva obou součástí naší kultuy – divadla a sportu. Osobně se nedivím reakci brněnských sportovních klubů na protesty divadel. Právě ona nadřazenost z toho, že my děláme či se zajímáme o něco, co považujeme za nejaristokratičtější umění, za vrchol kultury, je zásadním problémem. A nelze se pak divit, že druhé straně, která taktéž ukrajuje z koláče dotací, takový přístup vadí.

Co tedy říci závěrem? Na divadla v Brně by nepochybně dále měly plynout finance. Divadla samotná ale musí lépe hospodařit a uvědomovat si, že nemohou zneužívat svého postavení, tedy toho, že jsou důležitou součástí naší kultury. Co se týče sportovních klubů, mládež by rozhodně dotována být měla, co se však týče státních dotací pro ryze profesionální celky, zde jsem skeptický. Pokud sportovní klub neprosperuje, jednoduše skončí. Mládež může díky státním penězům pokračovat dále. U divadel se pochopitelně nelze dívat pouze na ekonomickou stránku – to, že nějaké tradiční divadlo finančně neprosperuje, neznamená, že by se mělo zrušit, neznamená to ale ani to, že by se divadlo samo nemělo snažit nakládat s penězi racionálně a co nejvíce se orientovat na ekonomickou samostatnost.