Nozick versus Rawls - srovnání východisek

Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Tradice moderního politického myšlení.

Úvod

Jakožto téma mé seminární práce do předmětu Tradice moderního politického myšlení jsem si zvolil téma číslo pět, tedy porovnání dvou významných (nejen) politických filosofů dvacátého století. Proč jsem si zvolil právě toto téma? Oba pánové představují významné postavy dvou různých myšlenkových i politických proudů, ze kterých různé ideologické směry čerpají své myšlenky a stanoviska až do dnešních dnů. Dá se tedy říct, že jak Rawls, tak Nozick, významným způsobem ovlivnily politické myšlení ukotvené a zakořeněné jak na levé, tak na pravé části politického spektra. Právě z tohoto důvodu jsem se v mé seminární práci rozhodl blížeji zpracovat právě východiska Rawlse a Nozicka. Jejich názory, popřípadě názory ideologií, které formovaly či které z nich čerpaly totiž stále ovlivňují a pravděpodobně ještě dlouhou budou ovlivňovat aktuální politické dění ve většině civilizovaného světa.

V první části seminární práce se nejprve pokusím o přiblížení obou těchto významných postav politické filosofie – představím je z hlediska jejich životní dráhy, jejich názorů, úspěchů a podobně. Krátce se také pozastavím u doktríny libertarianismu, spojené s Robertem Nozickem. Ve druhé části se pak zaměřím konkrétněji a detailněji na některé jednotlivé názory a východiska, která oba tito pánové vyznávají a prezentují ve svých odborných pracích. Zaměřím se pochopitelně jen na některé vybrané aspekty jejich myšlenkového dědictví, obsáhnout smysluplným a hodnotným způsobem veškeré jejich dílo totiž určitě není otázkou jedné seminární práce. Oba pánové zastávají v určitých oblastech značně protikladné a nesourodé názory, jejich „srovnání“ tedy bude očividné a jasně vyplývající z napsaného textu. V poslední fázi seminární práce pak stručně shrnu některé nejvýznamnější z východisek Rawlse a Nozicka a pokusím se o vypíchnutí nejvýznamnějších názorových nesouladů obou těchto pánů. V této seminární práci využiji kromě klasické literatury také několika renomovaných internetových zdrojů (Internet Encyclopedia of Philosophy, Stanford Encyclopedia of Philosophy).

Představení Johna Rawlse

John Bordley Rawls, jak zní jeho celé jméno, se narodil v roce 1921 v americkém městě Baltimoru ve státě Maryland. Jeho otec byl prominentním právníkem a matka prezidentka League of Women Voters. V mládí se Rawls aktivně věnoval hraní baseballu, nakonec však dal přednost akademické dráze. Svůj doktorský titul (1950) získal na vyhlášené Princetonské univerzitě, kromě Princetonu však Rawls studoval i v Oxfordu. Obě školy se nepochybně podílely na formování jeho myšlenek – na Princetonu byl ovlivněn svým učitelem Normanem Malcolmem, jež byl žákem Ludwiga Wittgensteina, na Oxfordu pak spolupracoval například s Isaiahem Berlinem či Stuartem Hampshirem. Roku 1962 pak Rawls začal pracovat na Harvardu, kde strávil více než třicet let svého života. Na formování Rawlsových myšlenek se však nepodílely jen jeho významní učitelé či spolupracovníci, nýbrž i dvě války. Jakožto student se Rawls chtěl stát knězem, avšak v dobách jeho studií zrovna probíhala druhá světová válka, které se Rawls zúčastnil, a to konkrétně v Pacifiku. Rawls byl křesťanského vyznání, ovšem během svého „pobytu“ ve válce se této své víry zřekl. Tato zkušenost tedy Rawlse ovlivnila přímo – jeho druhá „válečná zkušenost“ pak již byla nepřímá, ale nepochybně motivovaná právě onou zkušeností první. V šedesátých letech byl Rawls aktivním představitelem hnutí, které protestovalo proti zapojení se Spojených států amerických do války ve Vietnamu. Právě díky válce ve Vietnamu se Rawls začal hlouběji zajímat o nedostatky amerického politického systému.[1]

Část jeho doktorské práce vyšla rok po jejím vydání jako jeho vůbec první publikovaný odborný článek, který nesl název „Outline of a Decision Procedure for Ethics“. Již v tomto článku z roku 1951, respektive ve své doktorské práci, se Rawls věnoval tématu, které se nakonec stalo jeho tématem ústředním, tedy otázce a problematice spravedlnosti. Ačkoliv ho proslavily především jeho názory spjaté s ekonomikou, zabýval se Rawls velice aktivně také klasickou filosofií, kterou také vyučoval. Rawls vyučoval morální a politickou filosofii a ve své výuce se zaměřoval především na Locka, Huma, Rousseaua, Leibnize, Kanta, Hegela, Marxe a Milla.[2]

Milníkem Rawlsovy kariéry se stal rok 1971. Byl to rok, ve kterém vyšla jeho stěžejní knižní publikace, A Theory of Justice (Teorie Spravedlnosti) a byl to také rok, kdy se z Rawlse stala skutečně známá osobnost. Teorie Spravedlnosti byla do dnešních dnů přeložena do 27 světových jazyků, což samo o sobě hovoří o mnohém. V roce 1993 pak vyšel „dodatek“ k původní knize, který nesl název Political Liberalism. Mnozí považují právě tuto knihu za po teoretické stránce ještě přínosnější, než původní dílo A Theory of Justice. V roce 1999 pak vyšla další Rawlsova významná kniha, The Law of Peoples (česky vydaná jako Právo národů). Těsně před jeho smrtí, v roce 2001, pak vyšla „poslední kapitola“ k tématice teorie spravedlnosti s názvem Justice as Fairness: A Restatement.[3] V listopadu 2002 Rawls ve věku nedožitých 81 let zemřel.

Co se týče Rawlsova ideologického a myšlenkového zakotvení, lze konstatovat, že Rawls neměl rád utilitarismus, na který často „útočil“ a sám se přitom snažil o vytvoření určité teorie alternativní právě k utilitarismu. Na utilitarismu Rawslovy vadilo především to, že v jeho rámci mohou být zájmy konkrétních jednotlivců obětovány blahu celku. Rawlse lze označit za představitele moderního liberalismu – vystupoval pro sociální spravedlnost a jeho názory a východiska, jakožto koneckonců i celá jeho teorie, jsou velmi oblíbené především u moderního sociálně demokratického směru. Tam také bývá sám Rawls velmi často „zaškatulkováván“.[4] Závěrem tohoto představení můžeme konstatovat, že kniha Teorie Spravedlnosti rozhodně patří mezi jedno z vůbec nejstěžejnějších děl politické filosofie druhé poloviny dvacátého století a její myšlenky a východiska velice významně ovlivnily jak moderní liberály, tak sociální demokraty.[5]

Představení Roberta Nozicka

Robert Nozick se narodil v New Yorkském Brooklynu v roce 1938. Stejně jako Rawls, i Nozick studoval a graduoval na Princetonské univerzitě, kde dizertační práci dokončil na začátku šedesátých let. Pokud se podíváme na mládí Roberta Nozicka, nic by zřejmě nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane představitel pravice, a to dokonce jeden z těch nejvýznamnějších. Ve svém mládí a za dob studentských let totiž Nozick inklinoval k něčemu úplně jinému. Mladý Nozick obdivoval tzv. Novou Levici a socialismus, jež mu byli i filosofickou inspirací. Nozick byl však očividně člověk přístupný novým věcem a proto se postupně dostal k četbě některých autorů z opačného pólu politického spektra. A tak se stalo že po přečtení knih od takových „obhájců kapitalismu“, jakými byli například F.A. Hayek Ludwig von Mises, Murray Rothbard či Ayn Rand, Nozick revidoval své původní politické přesvědčení. Jedním z výsledků byla i jeho stěžejní a nejznámější kniha s názvem Anarchy, State and Utopia, jež vyšla v roce 1974 především jako libertariánská reakce na Rawlsovu A Theory of Justice. Z Rawlse se tak záhy stala jedna z vůdčích intelektuálních postav pravice a vášnivý obhájce pravicového libertarianismu.[6]

Na rozdíl od Rawlse, který svůj život prakticky zasvětil svému „dítěti“ – teorii spravedlnosti, Nozick byl v tomto ohledu poněkud jiný. Na kritiku Anarchy, State and Utopia reagoval taktéž, ovšem kromě tématiky obsažené v této knize se velice aktivně, rozhodně neporovnatelně aktivněji než Rawls, věnoval i jiným odvětvím filosofického bádání, než jakým byla subkategorie politické filosofie. Nozick se věnoval především epistemologii a metafyzice. Jeho další vydané publikace se tedy věnovaly primárně těmto odvětvím. V roce 1981 vyšla metafyzicko-epistemologicko-eticky zaměřené kniha Philosophical Explanations, v roce 1989 soubor Nozickových filosofických meditací The Examined Life, v roce 1993 dílo věnující se praktické racionalitě The Nature of Racionality, v roce 1997 kolekce esejů Socratic Puzzles a posledním Nozickovým dílem pak byla kniha vydaná roku 2001 nesoucí název Invariances: The Structure of the Objective World. Robert Nozick zemřel ve stejném roce jako John Rawls, tedy v roce 2002 (na rakovinu žaludku), konkrétně pak 23. ledna ve státě Massachusetts v USA (taktéž stejně jako Rawls).

Nozickovo dílo Anarchy, State and Utopia bývá často klasifikováno jako jeden z vůbec nejdůležitějších moderních spisů z oblasti filosofie politiky, které velmi výrazně ovlivnilo Novou Pravici. Jak jsem také již napsal, Nozick byl představitelem pravicového libertarianismu, přičemž myšlenkově navazoval především na Locka a americké individualisty 19. století, jako byli například Lysander Spooner či Benjamin Tucker.[7] Vzhledem k tomu, že libertarianismus není zdaleka tak frekventovanou a známou ideologií, jakou je moderní liberalismus, respektive sociálně demokratické směry, které čerpají z Rawlse, nebude na škodu, pokud nyní udělám krátkou odbočku v podobě krátkého shrnutí a vysvětlení toho, co to vlastně libertarianismus je.

Krátký exkurs do libertarianismu

Libertarianismus je politickou ideologií, která se naplno rozvinula ve 20. století a to především ve Velké Británii a v USA (to však neznamená, že není zastoupena i jinde ve světě). Existují dvě hlavní větvě libertarianismu – anarchistická (kterou ale můžeme dělit dále např. na anarchokomunistickou či anarchokapitalistickou) a minarchistická. Klasická forma libertarianismu, víceméně zastoupená i Robertem Nozickem, zastupuje právě onu druhou, minarchistickou větev. Základem libertarianismu je minimální stát, který zajišťuje pouze nezbytné záležitosti. Mezi legitimní funkce vlády dle této doktríny patří policejní ochrana, vynucování a dodržování smluv a zajišťování obrany státu. Charakteristickými znaky jsou pak především velký důraz na individuální práva, soukromé vlastnictví a právě minimální stát, který je spojený například s neplacením daní. Libertariání věří v neomezený kapitalismus a neomezený volný trh, což je doktrína známá pod názvem laissez-faire. Právě laissez-faire dle libertariánů představuje ideální společenské uspořádání, které z dlouhodobého hlediska vede k blahobytu.[8]

Libertarianismus dává přednost svobodě před rovností, čímž se také výrazně odlišuje od myšlenek Johna Rawlse.[9] Za jednoho z hlavních průkopníků tohoto směru můžeme označit amerického poválečného intelektuála a ekonoma, Murraye N. Rothbarda (žáka Ludwiga von Misese). Z „velkých jmen“ můžeme k obhájcům laissez-faire zařadit i F. A. Hayeka.[10] Od anarchistů se tito klasičtí libertariáni liší hned v několika ohledech – anarchisté neuznávají nezbytnost žádného státu, minarchisté však nezbytnost určitého minimálního státu uznávají, navíc nevyznávají pacifismus, který je velmi často v anarchismu zakomponován. Od klasického liberalismu se libertarianismus odlišuje především tím, že na rozdíl právě od klasického liberalismu odmítá podřadit svobodu řádu.[11] I v České republice existuje politická strana, byť bez parlamentního zastoupení, které jsou myšlenky a ideje libertarianismu a ekonomiky ve stylu laissez-faire velice blízké – je jí Strana svobodných občanů ekonoma Petra Macha.[12] Ten dokonce vydává ekonomický plátek s nepravidelnou periodicitou s názvem Laissez Faire – list je zaměřen právě na obhajobu myšlenek této ekonomické doktríny a myšlenek s ní souvisejících.[13]

John Rawls – základní východiska

Alfou a omegou Rawlsových myšlenkových východisek je jeho teorie spravedlnosti, proto se nyní budu zabývat především jí. Základním stavebním kamenem, na kterém Rawls dále buduje svoji teorii, je pojetí individua jako svobodné a rovné bytosti. Je zde sice uvedena jak svoboda, tak rovnost, v rámci Rawlsovy teorie se však můžeme bavit spíše o určité svobodě v rámci oné rovnosti. Rovnost je tedy postavena na první místo.[14] Druhým základním pilířem pro teorii spravedlnosti je pojetí společnosti jako férového systému spolupráce.[15] Rawls se pokoušel najít určitou závaznou proceduru, jež by obsahovala soubory principů vhodných k spravedlivému institučnímu i distribučnímu uspořádání celé společnosti. Rawls si při vytváření své teorie uvědomoval také ten fakt, že v tehdejší společnosti začalo docházet k ochabování vlivu morálních konceptů a začínaly se vytrácet i stabilní hodnotové systémy – kvůli s tím souvisejícímu nárůstu morálně-praktických problémů se Rawls pokusil o nalezení závazné procedury.[16]

Důležitým momentem v rámci teorie spravedlnosti je ten fakt, že se zabývá a vztahuje se k základním principům organizace společnosti, ale nezabývá se spravedlností jednotlivých konkrétních činů konkrétních osob (působících v rámci dané společnosti). Za základní organizaci či strukturu společnosti Rawls považuje vzájemně propojený systém pravidel a praktik. Na základě tohoto systému pravidel a praktik poté hlavní společenské instituce distribuují základní práva a povinnosti a určují podíly z výsledků sociální kooperace. Pod termínem „hlavní společenské instituce“ si Rawls sám představoval kupříkladu politickou ústavu, instituci soukromého vlastnictví, právní ochranu svobod, ekonomickou produkci, obecná pravidla regulující trh, či rodinu.[17] Každá z institucí by dle Rawlse měla podléhat nějaké regulaci – tím by se zaručila jejich spravedlnost v kontextu dané konkrétní společnosti. A jak by měly samotné regulace institucí vypadat, v čem spočívají? Jedná se především o „regulaci“ v podobě maximální možné míry rovné svobody, dále férové rovnosti příležitostí a také upřednostňování těch, co jsou na tom nejhůře.[18] Spravedlnost tedy John Rawls považuje za hlavní ctnost veškerých existujících společenských institucí a každá osoba má dle něj nedotknutelná práva, jež jsou na ní založena. Tato práva založená na spravedlnosti pak v Rawlsově podání nemůže „vymazat“ či „přebít“ ani blahobyt společnosti. Jeho pojetí spravedlnosti zároveň nepřipouští, aby ztráta svobody určitých osob byla „vyvážena“ větším dobrem pro osoby jiné.[19]

Velice známý je pak samotný způsob, pomocí kterého Rawls svou teorii spravedlnosti ospravedlňuje. Jedná se o myšlenkový experiment, označovaný jako „závoj nevědomosti“. Hlavním cílem experimentu je vymezení původní pozice, respektive situace, za které budou všichni „účinkující“ jednat bez jakýchkoliv postranních zájmů (a tím tak bude dodržen princip férovosti). Hypotetické prostředí, ve kterém se experiment závoje nevědomosti odehrává, je postaveno na tom, že všichni jeho účastníci neví vůbec nic o svém skutečném postavení v reálném světě. Sociální postavení, původ, etnicita, své vlastní schopnosti – to vše je účastníkům tohoto experimentu zatajeno. Jsou srozuměni pouze a jenom s tou skutečností, že k naplňování všech svých životních plánů a cílů potřebují určitou paletu práv a svobod. Účastníci experimentu se v rámci racionální dohody na znění těchto práv a svobod společně dohodnou.[20] Takto tedy zjednodušeně popsáno vypadá „původní stav rovnosti“, který dle Rawlse odpovídá jeho konceptu spravedlnosti jakožto slušnosti (spravedlnost jako slušnost je taktéž jedním z hlavních charakteristických motivů jeho práce).[21]

Rawlsovým předpokladem je, že jedinec, jež vyrostl v normálních sociálních podmínkách, disponuje od dosažení určitého věku rozumovou schopností, jež Rawls nazývá „smysl pro spravedlnost“. Co si pod tím představit? Rawls tvrdí, že se jedná o dovednost posuzovat události podle jejich spravedlnosti a dodávat svým soudům o spravedlnosti zdůvodnění.[22] Tato myšlenka je právě jednou z těch věcí, jež hypotetická situace závoje nevědomosti umožňuje – lze totiž předpokládat, že lidé, vystavení tomuto experimentu, budou jednat opravdu racionálně a spravedlivě.

Proč něco takového nefunguje v reálném světě a proč si lidé v našem světě nevytvoří určitá plošná pravidla, zajištující rovnost všech a využívající konceptu spravedlnosti jakožto férovosti? Důvod je dle Rawlse poměrně jednoduchý a zároveň zcela logický. Člověk jako takový je sice obecně schopný utvořit si a sledovat nějakou koncepci dobra, avšak tato koncepce je vždy (ať si to připouštíme, či nikoliv) ovlivněna povahou náboženské, ideologické, morální, či jiné doktríny, pod kterou daný jedinec spadá či kterou cíleně vyznává.[23] Pokud se nad tímto tvrzením hlouběji zamyslíme, nepochybně musíme dát Rawlsovy za pravdu. Za základní problém lze v této souvislosti označit určitě právě to, že spravedlnost jako taková je v různých kulturních a civilizačních okruzích vnímána rozdílně a v některých případech dokonce až velice značně rozdílně. Je zřejmé, že kupříkladu dítě, vyrůstající pod vlivem islámu v Saúdské Arábii, které bude po celé své dětství vidět a sledovat postavení žen v Saúdské Arábii v rámci uplatňování pravidel islámu, na něco takového samo navykne. To, co celé dětství bude vidět kolem sebe, bude považovat za normální. Dítě jednoduše přijme normy dané společnosti a dojde tedy k politické socializaci. Jeho chápání spravedlnosti tak bude už jen tímto jediným případem značně odlišné od chápání spravedlnosti ve vyspělých společnostech.

Na základě především této, ale i některých jiných kritik, lze v Rawlsově další publikaci Politický liberalismus najít upravenou definici, respektive novou formu ospravedlnění. Novým kritériem přijatelnosti se zde stává schopnost určité „teorie spravedlnosti“ získat si podporu zastánců různých racionálních doktrín.[24] Po „Politickém liberalismu“ již je tedy třeba, aby funkční teorii spravedlnosti schválili všichni občané demokratických společností bez ohledu na jejich náboženské, ideologické, morální, či jiné přesvědčení. Tímto se tedy Rawls částečně vyhýbá onomu problému, jež souvisí s různých chápáním spravedlnosti. Tím, že by se mělo jednat o schválení konceptu spravedlnosti pouze v demokratických státech se problém sice řeší, na druhou stranu Rawls požaduje jednání bez ohledu na náboženské názory občanů. Netřeba dodávat, že u silně věřících je něco takového zcela nemožné, ba až utopické, a to i v jinak zcela demokratických společnostech. Rawls k tomu dodává, že takováto koncepce zároveň nesmí odvozovat své konečné zdůvodnění z žádné z těchto jiných náboženských, ideologických, morálních, či jiných doktrín – v opačném případě by se totiž daná koncepce spravedlnosti stala neospravedlnitelnou z pohledu jiných doktrín.[25] Tím se ale kruhem dostáváme zpět k tomu, co jsem napsal výše. Rawls se domnívá, že jeho teorie spravedlnosti tedy není zcela univerzálně platná, avšak že je uskutečnitelná pouze v současných západních liberálně-demokratických společnostech. Dle Rawlse je pouze v těchto režimech možné, že se zastánci různých stanovisek shodnou, respektive že najdou v převládajících politických principech oporu pro své mimopolitické zájmy.[26] Osobně se domnívám, že i to je velice nejisté a polemické, právě vzhledem k téměř nereálné možnosti vypuštění náboženských motivů v jednání daných osob.

A jaké principy spravedlnosti jsou tedy dle Rawlse ideální? Které by dle něj byly zvoleny v hypotetickém prostředí v rámci stavu závoje nevědomosti?

1) „Každá osoba má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které jsou slučitelné s obdobnými svobodami pro jiné lidi.“[27]

2) „Sociální a ekonomické nerovnosti mají být upraveny tak, aby (a) se u obou dalo rozumně očekávat, že budou ku prospěchu kohokoliv, a (b) byly spjaty s pozicemi a úřady přístupnými pro všechny.“[28]

Velice důležitým termínem Rawlsova myšlení je také tzv. sociální spravedlnost, tedy typický příklad konceptu, na který je různými politickými ideologiemi nahlíženo různě. Sociální spravedlnost je samozřejmě koncept, se kterým operuje (nikoliv však výhradně) především levice, naopak mnoho pravicových politiků tento termín nemůže „ani cítit“. Z velkých postav vystupujících přímo proti konceptu sociální spravedlnosti si uveďme například F.A. Hayka. Základem Rawlsovy sociální spravedlnosti je především druhý princip spravedlnosti, říkající, že sociálně-ekonomické nerovnosti mají být co nejvíce upraveny tak, aby byly ku prospěchu všem. Rawls tedy taktéž preferuje mohutné přerozdělování. Jako jeden ze způsobů, jak se dostat k ideálnímu stavu popisovanému v druhém principu Rawls uvádí přerozdělování příjmů bohatých ve prospěch chudých.[29] Pokud při rozdělovacím procesu vydělají nejméně majetní lidé, akceptuje Rawls i nespravedlnost samotné mechanismu, na základě kterého k přerozdělování dochází.[30]

Problematice rozdělování se Rawls ve své práci věnuje hlouběji.  Především pro fungování institucí je nutné podívat se blížeji na problematiku rozdělování ve společnosti. Rawls v Teorii spravedlnosti popisuje rozčlenění vlády na celkem čtyři sekce. Jako první uvádí alokační sekci, jež má na starosti zachovávání přiměřené konkurence v systému cen a zamezování nadměrné ekonomické moci. Další, stabilizační sekce, usiluje o to, aby lidé byli zaměstnaní (kdo chce pracovat, aby si práci mohl nalézt). Prakticky jde o podporování svobodné volby povolání pomocí účinné poptávky. Třetí sekcí je sekce redistribuční, jež je zodpovědná za životní minimum lidí. Rozdělovací sekce pak má na starosti zachovávat spravedlnost při rozdělování pomocí daní a nezbytní úpravy vlastnických práv (tedy odkaz na koncept sociální spravedlnosti popsaný výše). Poslední sekce má na starosti i daňový systém – proporcionální daň je dle Rawlse součástí nejlepšího daňového systému. Progresivní daň by měla být upřednostňována jen tehdy, pokud je to nezbytné pro zachování základní struktury s ohledem na první princip spravedlnosti.[31]

Nyní se ještě krátce zastavím u Rawlsova pojetí dobra. Dobro je pro Rawlse určeno u každého člověka tím, co je pro něj za optimálních okolnosti nejrozumnějším životním plánem. Právo má v teorii spravedlnosti před dobrem přednost, proto lze konstatovat, že dobré je něco jen tehdy, je-li to slučitelné s principy práva.[32] V knize Právo národů, jež navazuje na Politický liberalismus, se Rawls zabývá tématem mezinárodního práva národů, jež je založeno na koncepci lidských práv, spolupráci nejen mezi svobodnými a rovnými občany, ale i národy. Sám Rawls to označuje za „realistickou utopii“. Dodržování práva národů by znamenalo konec válek (utopistický prvek), zároveň ale Rawls dodává, že evropské demokratické státy již spolu přes dvě stě let neválčí. (autor nemá na mysli všechny státy, nýbrž pouze ty, které označuje za rozumné liberální národy). Vstup do války je dle Rawlse opodstatněný pouze v případě sebeobrany, či v případě neúnosného potlačování lidských práv a na obranu svobody.[33] Na závěr se lze zeptat, zda-li Rawls uvádí nějaký model, který dle jeho měřítek splňuje jeho pojetí principu spravedlnosti. Odpověď zní ano – Rawls explicitně uvádí, že demokratický socialismus je jedním z modelů společnosti, které dodržují jím stanovené principy rovnosti a svobody.[34]

Robert Nozick – základní východiska

„No state more extensive than the minimal state can be justified.“[35] Tato krátká citace z Nozickovy publikace Anarchy, State and Utopia zřejmě nejvýstižněji charakterizuje Nozickovy názory a také slouží jako základní opěrný bod pro Nozickova veškerá další východiska. Jak již bylo řečeno výše, Nozick reprezentuje libertarianismus, tedy radikální odnož liberalismu a jeho publikace vyšla jako reakce na Rawlsovu Teorii spravedlnosti, jíž byl Nozick velmi ostrým kritikem. Nozick chápe spravedlnost zcela jinak než Rawls a říká, že spravedlnost neznamená, že by se lidé dohodli na určitých férových principech, aniž by nevěděli nic o svých genetických a jiných předpokladech, sociálních pozicích atd.. – spravedlnost dle něj představuje úctu k vlastnictví sebe samých, právo vlastnit majetek a právo svobodně nakládat s tím, co nám patří.[36] Nozick založil i svoje pojetí státu na principu sebevlastnictví.[37] Princip sebevlastnictví znamená pro každou osobu plné a výhradní právo na ovládání a využití sebe sama. To znamená přirozené právo každého jednotlivce nebýt nucen poskytovat věci či služby jiné osobě, pokud to nebylo smluvně sjednáno. To je i jeden z důvodů, proč Nozick odmítá státní přerozdělování. Redistribtuivní aktivity státu ve prospěch „sociálně potřebných“ jsou dle Nozicka znásilněním práv na vlastnictví sebe sama a ve své vyhrocené formulaci je Nozick považuje za druh částečného otroctví. Nikdo totiž podle Nozicka nemá právo zasahovat do legálně nabytého vlastnictví, pokud k tomu sám vlastník nedá souhlas. Každá osoba totiž může sama se sebou i se svým majetkem svobodně, dle své libovůle disponovat, pokud tím nenarušuje vlastnická práva jiných osob.[38] Je zřejmé, že systém výběru daní tato vlastnická práva narušuje zcela zásadním způsobem. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví je zkrátka alfou a omegou Nozickových myšlenkových východisek.

Existenci státu považuje Nozick za nezbytnou – je totiž třeba ochraňovat negativní vlastnická práva jednotlivců a trestat jejich porušení.[39] Stát by tedy měl zajišťovat pouze to, aby byly dodržovány uzavřené smlouvy, popřípadě ještě otázky týkající se obrany státu. Jakýkoliv stát širší než tento minimální je dle Nozicka neospravedlnitelný. Nozick ve svých teoriích aplikoval Smithovu metaforu „neviditelné ruky“ na vznik státu – stát vzniká z přirozeného stavu v několika „evolučních“ krocích. Nejprve se lidé v přirozeném stavu začali spontánně sdružovat na svou obranu, čímž postupně vytvořili vzájemná obranná společenství. Ta na bázi dobrovolnosti garantovala možnosti jejich individuální obrany. Dalším krokem byla dělba práce na tržním principu vzájemné výhodnosti a nabídky a poptávky. Tato dělba práce vedla k tomu, že někteří jednotlivci se začali specializovat a začali zakládat soukromé ochranné agentury – jejich služby pak byly nabízeny ostatním členům společnosti.[40] Trh těchto agentur nakonec dospěl do stavu monopolizace a místo čisté konkurence se trh dostal do stavu spolupráce – úspěšnější agentury postupně vytlačily ty méně úspěšné a nakonec zůstala pouze jedna poslední, dominantní ochranná agentura. V této fázi vyvstává ten problém, že stále ještě existují členové společnosti, kteří služeb ochranné agentury nevyužívají a kteří hodlají svá práva hájit sami. Tito individualisté svým konáním dle Nozicka můžou narušit míru obecné bezpečnosti – díky tomu dominující ochranná agentura začne regulovat individualisty v tom smyslu, že začne posuzovat legitimitu jejich zásahů vůči klientům dominující agentury. Tím dominující agentury omezí možnost, že individualisté začnou používat násilí proti klientům agentury při vymáhání minulých nespravedlností. Tím je nastaven monopol na legitimní užívání síly a vzniká tak ultraminimální stát. Nozick dále řeší i fakt, že individualistům prakticky nebylo dovoleno samostatně trestat klienty agentury. To řeší Nozick poskytnutím „odškodnění“ pro tyto individualisty, které spočívá v tom, že jsou sami zahrnuti do ochranných služeb agentury. Tím se tedy dospěje ke stavu, kdy jsou všichni lidé žijící na určitém území chránění jedinou institucí – tak vzniká minimální stát.[41]

V otázce nabývání vlastnictví definuje Nozick tři způsoby, jakými mohou lidé k vlastnictví přijít – jedná se o původní nabytí, převod majetku či nápravu. Původní nabytí znamená osvojení si věcí, u nichž máme jistotu, že dosud nikomu nepatřili.[42] Druhý způsob, tedy převod majetku, znamená jednoduše to, že nám určitá osoba dobrovolně přenechá svůj majetek, který legitimně vlastní. Každá osoba, která něco vlastní, totiž může se svým majetkem nakládat dle své vlastní libovůle, což znamená i tu možnost, že ho někomu odkáže. Druhý způsob je dle Nozicka to, co se odehrává na trhu. Kupříkladu jeden člověk vlastní část země a druhý disponuje určitými vlastnostmi, aby mohl vykonávat určitý typ práce. Oba spolu mohou uzavřít dohodu – jeden druhému prodá (pronajme) právo využívat jeho práci (schopnosti) a tím získá peníze. Každý člověk je vlastníkem sebe sama a tudíž se ostatním může pronajímat. Třetí způsob, náhrada, znamená, že nespravedlivé převody majetku mohou být nahrazeny kompenzačním převodem, na základě kterého vznikne vlastnické právo.[43]

Aby byl svět zcela spravedlivý, vymezuje Nozick tři pravidla, kterými by se lidé měli řídit v otázkách vlastnictví. Za prvé se jedná o to, že osoba, jež získá majetek v souladu s principem spravedlnosti pro nabytí majetku, má právo tento majetek vlastnit. Za druhé – osoba, jež nabude majetek jiného oprávněného držitele v souladu s principem spravedlnosti při převodu majetku, má právo tento majetek vlastnit. Za třetí pak nikdo nemá právo na vlastnictví jinak než na základě postupů pravidel 1 a 2.[44]

Tím se tedy opět dostáváme k redistribuce, respektive k otázce redistributivního zdanění. To nepochybně odporuje právě popsaným Nozickovým principům. I to je tedy důvod, proč Nozick říká, že jakýkoliv jiný stát než stát minimální je zavrženíhodný, jelikož porušováním těchto vlastnických práv porušuje lidská práva. Mají-li bohatí lidé dávat chudým, nesmí to konat proto, že jsou k tomu nuceni státem, ale proto, že se tak oni sami dobrovolně a bez nátlaku rozhodli.[45]

Velice známý je Nozickův příklad s basketbalistou Wiltem Chamberlainem. V tomto případě Nozick poukazuje na to, že sociální nerovnosti jsou zcela spravedlivé. Nozick sám podotýká, že nezná argumenty, kterými by jeho teorie oprávnění mohla být vyvrácena zastánci jiných pojetí distribuční spravedlnosti. Nyní tedy k samotnému příkladu. Nozick popisuje, že Wilt Chamberlain je vysoce žádaným basketbalistou mezi všemi týmy, neboť přitahuje značnou diváckou pozornost a dále podotýká, že máme předpokládat, že hráči (v tomto případě tedy basketbalisté) jsou svobodnými subjekty a kontrakty s nimi jsou uzavírány na jeden rok. Chamberlain pak podepisuje s týmem takovou smlouvu, která mu zajišťuje, že v každé domácí hře mu připadne 25 centů z ceny každého lístku. Následně začne sezóna a lidé si houfně kupují lístky, protože už se těší, až uvidí Chabmerlainy v akci v barvách svého milovaného celku. U pokladny pak dávají do oddělené pokladničky každý oněch 25 centů, které putují do kapsy Wilta Chamberlaina. Nozick dále uvádí, že máme předpokládat, že během jedné sezony navštíví domácí zápasy týmu, za nějž Chamberlain hraje, jeden milion lidí. To znamená, že Chamberlainovi připadne 250 000 dolarů, což je suma, která výrazně převyšuje běžný průměrný příjem. Nozick se tedy ptá, zda má Chamberlain na takovou sumu právo. Odpovídá, že lidé mohli se svými penězi udělat cokoliv, co chtěli – mohli si koupit BigMac, lístek do kina, hudební CD, prostě cokoliv. Oni se ale zcela dobrovolně rozhodli, že tyto peníze věnují Wiltu Chamberlainovi. Lidé si zaplatili za možnost vidět hrát Wilta Chamberlaina basketbal v barvách jejich oblíbeného týmu. Jedná se tedy o druhé Nozickovo pravidlo týkající se nabývání vlastnictví. Lidé dobrovolně převedli své peníze, které spravedlivě nabyli, na konto Chamberlaina, který jim za to ukázal, jak hraje basketbal. Enormně velký peněžní výdělek Wilta Chamberlaina je tak zcela spravedlivý. Nozick v tomto případě poukazuje na nesmyslnost tzv. sociální spravedlnosti v rámci které by měli mít všichni stejně peněz. Podle těchto „přerozdělovačů“ a „redistributátorů“ by měla panovat absolutní rovnost, všichni by měli mít stejně a nikdo by neměl mít více. Lidé však mají právo nakládat se svými penězi jak chtějí a pokud se rozhodnou věnovat peníze Chamberlainovi (či v jakékoliv jiné situaci komukoliv jinému), je to pouze a jen jejich volba.[46]

Závěrečné srovnání Johna Rawlse s Robertem Nozickem

Rozdílnost východisek Rawlse i Nozicka je zřejmá, jelikož v důležitých bodech svých teorií oba pánové předkládají zcela rozdílná stanoviska a návrhy řešení. Ostatně Nozickova zásadní publikace Anarchy, State and Utopia byla reakcí právě na Rawlse a jeho Teorii spravedlnosti. Na závěr této seminární práce tedy ve stručnosti shrnu, respektive porovnám hlavní myšlenková východiska obou těchto význačných myslitelů.

V otázce původního, přirozeného stavu Rawls postuluje situaci závoje nevědomosti, kde o sobě účastníci nic neví a v tomto stavu si také zvolí základní principy spravedlnosti. Lidé se pravidly řídí, jelikož je považují za spravedlivé (a ne pouze proto, že se na nich dohodli). Naproti tomu Nozick říká, že lidé v přirozeném stavu znají své možnosti a proto k uspořádání společnosti nedojde při výběru spravedlivých principů za závojem nevědomosti. Lidé se seskupují kvůli svému bezpečí, až postupně vznikne minimální stát, který je chrání před nebezpečím a nespravedlnostmi týkajících se finančních transakcí.[47]

U problematiky spravedlnosti zastává Rawls stanovisko spravedlnosti jako férovosti a to kvůli principům, jež si lidé zvolí v původním stavu. Pokud se lidé dohodnutými principy budou řídit, bude i společnost spravedlivá. Lidé mají stejné množství základních práv, svobod, všem jsou přístupné veřejné funkce a sociální a ekonomické nerovnosti musí být ku prospěchu sociálně slabým jedincům. U Nozicka je zásadní koncept sebevlastnictví. Nikdo nesmí člověka nutit, aby nedobrovolně převáděl své peníze jinam. Solidárnost s ostatními tedy není povinnost – je dobrovolná. Jelikož je člověk vlastníkem sebe sama, nikdo nesmí jeho práva porušovat. Sociální stát, jež je výsledkem Rawlsových „spravedlivých předpokladů“, bere Nozick jako zdroj nemístných zásahů do individuálních práv jednotlivce. Toto bezpráví se nejvíce projevuje redistribucí statků. Člověk dle Nozicka disponuje svými právy již od samého začátku, tudíž není nutné nějaká práva „domlouvat“ pod závojem nevědomosti, jako je tomu u Rawlse.[48]

Svobodu Rawls chápe jako jeden ze základních předpokladů pro fungování společnosti. Svoboda je u Rawlse výsledkem vyjednávání lidí v původním stavu a jsou s ní spojeny principy spravedlnosti. U Nozicka je svoboda bytostně lidská vlastnost, která nevzniká, ale „je“. Člověk vlastní sám sebe i to, co vytvořil – v tom spočívá jeho svoboda.[49] Zcela rozdílné je i pojetí role státu u obou pánů. Rawls pojímá vznik státu tak, že je nutný, jelikož státní instituce jsou zodpovědné za přerozdělování bohatství ve společnosti. Nozick naopak vyznává zcela minimální roli státu. Stát je spíše jakousi ochrannou agenturou, jež zajišťuje obranu státu a bezpečnost obyvatel. Větší pravomoci státu dle Nozicka vedou k porušování lidských práv. Stát tedy existuje jen a pouze proto, aby ve společnosti nedocházelo k nepravostem a nebyla porušována práva občanů.[50]

Závěr

Ve své seminární práci jsem se pokusil ukázat hlavní myšlenková východiska Johna Rawlse a Roberta Nozicka. Jak jsem podotkl již na začátku, celou práci obou pánů jsem samozřejmě neobsáhl – snažil jsem se spíše vypíchnout to nejdůležitější. Celoživotní myšlenkový odkaz Rawlse a Nozicka je tak velký, že by vydal na několik knih. Závěrečné porovnání ukázalo, že myšlenky Rawlse a Nozicka jsou velice často v přímém protikladu. Oba dva však lze zařadit do obecněji chápané liberální tradice. Někteří autoři dokonce vymezují liberální filosofii jako prostor z leva počínající Rawlsem a napravo končící Nozickem.[51]

I když jsou oba autoři jedněmi z nejvýznamnějších myslitelů druhé poloviny dvacátého století, mám pocit, že John Rawls je přeci jenom osobou všeobecně známější, než je tomu u Roberta Nozicka. Velice zjednodušeně na to poukazuje i google – pokud do tohoto vyhledávače zadáme heslo „John Rawls“, přibližný počet výsledků se zastaví na čísle 598 000. Naproti tomu v případě zadání hesla „Robert Nozick“ nám google vyhledá pouze přibližně 160 000 odkazů. Za tristní by se pak dala označit situace na českém knižním trhu. V českém jazyce u nás vyšla Rawlsova Teorie spravedlnosti, Politický liberalismus a Právo národů, což je výčet nejhlavnějších Rawlsových děl. Z knih Roberta Nozicka však u nás nevyšla ani jedna, včetně jeho nejzásadnější publikace Anarchy, State and Utopia. Jediným Nozickovým „příspěvkem“, který si tak můžeme přečíst v českém jazyce, je práce Distribuční spravedlnost, jež vyšla v rámci knihy J. Kise – Současná politická filosofie. Závěrem lze konstatovat, že oba pánové výrazně obohatily svět politické filosofie a ať je nám sympatičtější Rawls, či Nozick, musíme si uvědomit, že pro vývoj debaty o všech výše popsaných problémech jsou nadmíru důležití oba dva.

Seznam použité literatury:

DUFEK, Pavel. Pojem spravedlnosti v politické filosofii liberálního egalitarianismu. (Diplomová práce) Brno / Hradec Králové : Masarykova Univerzita, 2004.

GORECKÁ, Marcela. Spravedlnost v pojetí J. Rawlse a R. Nozicka. (Diplomová práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2010.

HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Přeložil Zdeněk Masopust. Plzeň. Aleš Čeněk, 2008. 362 s.

ISBN: 978-80-7380-137-3

HLOUŠEK, Vít (ed.). Demokracie. Brno. Masarykova Univerzita – Mezinárodní Politologický Ústav, 2007. 380 s.

ISBN: 978-80-210-4249-0

KIS, János (ed.). Současná politická filosofie. Praha. OIKOYMENH, 1997. 504 s.

ISBN: 80-86005-60-7

MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přeložili Jana Kuchtová, Ivo Lukáš a Jana Ogrocká. Brno. Barrister & Principal, 2000. 600 s.

ISBN: 80-85947-56-0

NOZICK, Robert. Anarchy, state and utopia. New York. Basic books, 1974. 367 s.

ISBN: 978-0465097203

PIRO, Tomáš. Spravedlnost a individuální práva v díle J. Rawlse, R. Nozicka a G. A. Cohena. (Diplomová práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2010.

RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Přeložil Karel Berka. Praha. Victoria Publishing, 1995. 364 s.

ISBN: 80-85605-89-9

ŠEREK, Jan. K současné diskusi o teorii spravedlnosti. (Diplomová práce) : Masarykova Univerzita, 2009.

VÁNĚ, Jan. Teorie spravedlnosti – Pokus o typologii (Disertační práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2006.

Články:

ŠIMSA, Martin. 2010. „John Rawls – Právo národů“. Reflexe, č. 38, 128-130.

ISSN: 0862-6901

Internetové dokumenty:

Internet Encyclopedia of Philosophy. 2005. John Rawls. (cit. 2011-1-16). (http://www.iep.utm.edu/rawls/).

Internet Encyclopedia of Philosophy. 2005. Robert Nozick. (cit. 2011-1-16). (http://www.iep.utm.edu/nozick/).

Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2008. John Rawls. (cit. 2011-1-16). (http://plato.stanford.edu/entries/rawls/).

Strana svobodných občanů. 2009. Politický program. (cit. 2011-1-16). (http://www.svobodni.cz/9-program/64-politicky-program-pro-parlamentni-volby/).

Webové stránky:

Časopis Laissez Faire. 2010. (cit. 2011-1-16). (http://www.nechtenasbyt.cz/pdf/).

linkuj.cz vybrali.sme.sk