Politický systém Státu Israel

Má seminární práce z jarního semestru 2011 do předmětu Politické systémy.

Úvod

„Budeme mít proto nakonec teokratickou vládu? Ne! Víra nás spojuje, ale osvobozuje nás věda. Pro teokratické tendence nevytvoříme duchovním  podmínky. Už budeme vědět, jak je udržet v chrámech, stejně, jako budeme vojáky držet v kasárnách.“[1]

První řádky této mé seminární práce o politickém systému státu Israel jsem záměrně věnoval citaci ze zásadního díla Theodora Herzla – Židovský stát. I o tom, nakolik se Herzlův ideál, popsaný v roce 1896 ve zmíněném díle, podařilo naplnit, bude má práce. Proč jsem si však jakožto téma mé seminární práce vybral právě politický systém státu Israel? Nikoliv náhodou, Israel totiž patří mezi mé oblíbené státy a zároveň se jedná o jakýsi ostrov demokracie na Blízkém a Středním východě, tudíž představuje určitě zajímavý objekt pro analýzu. Postupně stručně charakterizuji všechny tři složky moci ve státě, tedy exekutivu, legislativu a judikativu. Představím i israelský volební systém a jeho specifika, jakožto nedílnou součást politického systému Israele. Začátek mé práce bude obsahově vyplněn stručnou charakteristikou Israele jakožto „Židovského státu“, cílem mé práce pak bude popis politického systému státu Israel s tím, že se jej pokusím vymezit z hlediska zařazení k většinovému nebo konsensuálnímu modelu.

Stručný úvod k „Židovskému státu“

Israel je již ze své podstaty velice unikátní a výjimečný stát, který u veřejnosti budí mnoho emocí a často společnost rozděluje na dvě nesmiřitelné strany. Jednou stránkou mince jsou tedy okolnosti vzniku Israele, války s arabskými sousedy, které Israel provázejí od svého vzniku prakticky až do dneška, otázka existence samostatného palestinského státu a podobně. Druhá stránka unikátnosti pak stojí především na samotném faktu, že se jedná o stát židovský a že Židé mají poprvé v historii svůj vlastní, suverénní stát. S tím samozřejmě souvisí i provázanost judaismu jak s politikou, tak se samotnou společností, i když judaismus není oficiálním náboženstvím Israele a Israel je tak formálně státem sekulárním. Kupříkladu politolog Lijphart ve své studii týkající se majoritních etnik, náboženství a jazykových skupin zanechal Israel nezařazen kvůli jeho unikátnosti. I ve studiích týkajících se vztahů mezi armádou a civilním sektorem, bývá Israel řazen ke kategorii „speciální“.[2]

Důležitým prvkem je také sionismus, na jehož základech byl Israel založen a dnes se tak často setkáme se spojeními typu „sionistický režim“ či „sionistický stát“. Co to tedy sionismus je? Stručně jej lze charakterizovat jako národně-politické hnutí, jehož původním cílem bylo vytvoření domova pro židovský národ. Prvně byl tento termín požit Nathanem Birnbaumem v roce 1893, za zakladatele sionismu je však považován již zmíněný Theodor Herzl. Dějiny sionismu jsou však pochopitelně daleko delší, než historie samotného pojmu „sionismus“.[3] Co se týče samotné ideologie sionismu, ta stojí na čtyřech základních bodech, jež vyplývají z toho, že Židé jsou národ ve zvláštní situaci, neporovnatelnou se situací jiných národů (čehož důkazem jsou dějiny židovského národa ve všech částech světa).[4] Čtyři základní principy sionistické ideologie jsou tedy následující:

1. Národní princip – Židovská otázka je otázkou národní.

2. Princip negace – tato otázka nemůže být řešena v diaspoře

3. Princip vlastní pomoci – pokud si národ nepomůže sám, nelze mu pomoct.

4. Princip kontinuity – domov židovského národa může být jen v Palestině.

Současný sionismus pochází ze dvou hlavních zdrojů. Tím hlavním je novověké evropské osvícenství, tím druhým pak židovská národní a náboženská tradice.[5] Někteří autoři chápou sionismus jako postemancipační jev, specifický aspekt dopadu myšlenek roznícených Francouzskou revolucí a podobně.[6] Zajímavým prvkem je také tzv. „hegelianizace“ židovské historie.[7] Pro širší zamyšlení se nad tímto tématem, či pro hlubší rozbor sionismu však v této práci není prostor. Populační majorita v Israeli sebe sama označuje jak za Israelity, tak za Židy. Kdo to ale vlastně Žid je a jak je spojen se státem Israel? Kupříkladu u otázky „Jsme my v Israeli nedílnou součástí světového Židovstva, nebo jsme od něj odděleni?,“ zvolilo 85% dotázaných první možnost.[8] Kdo je tedy Žid? Tradiční odpovědí je, že Žid je ten, kdo se narodil židovské matce nebo konvertoval podle halachy, židovského náboženského zákona.[9] Otázka je však daleko komplikovanější a i dnes si ji kladou miliony sekularizovaných Židů po celém světě.[10]

Volební systém

Stát Israel „disponuje“ pouze jednou komorou parlamentu – Knessetem, který tvoří legislativní těleso země. Volby do Knessetu se konají na základě poměrného volebního systému, konkrétně pak listinného poměrného volebního systému.[11] Israelský volební systém se dá označit za jeden z nejproporcionálnějších na celém světě.[12] Důvodů je několik, tím hlavním je především ten fakt, že celý Israel je tvořen jediným volebním obvodem.[13] Další důležitou záležitostí pak je výše uzavírací klauzule, která v případě Israele činí pouhá 2%, což umožňuje parlamentní zastoupení doopravdy velkému množství politických stran.[14] Pro rozdělování mandátů se v Israeli používá Hareova kvóta[15], nepřidělené mandáty se poté rozdělují ve druhém kole za pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty a D`Hondtova dělitele.[16] Do Knessetu je voleno vždy celkem 120 poslanců a to na 4 roky. Parlamentní volby se tedy každé 4 roky opakují. Samotný volební systém Israele je zakotven v několika Zákonech – prvním a hlavním z nich je jeden ze Základních zákonů (viz. dále) s názvem Knesset, jež pochází z roku 1958. Druhým zákonem, na kterém jsou volby založeny, je „Knesset Elections Law“ z roku 1969.[17] Od roku 1992 pak platí „Parties Law“.[18]

Politický systém obecně

Israel je republikou, respektive, jak poznamenává Asher Arian, typickým příkladem parlamentního systému.[19] Tak, jak je to běžné ve všech parlamentních demokraciích, i v Israeli najdeme tři složky moci, moc výkonnou, zákonodárnou a soudní – systém „checks and balances“ je tedy v israelském politickém systému obsažen.[20] Před tím, než zanalyzuji jednotlivé složky moci, představím dva obrázky, které přehledně a zjednodušeně ukazují, jak israelský politický systém funguje.

Obrázek č. 1 – israelský politický systém (1)

Zdroj: Center for Israel Education – How does the Israeli Political System Work? (http://www.israeled.org/Resources/How_Does_the_Israeli_Political_System_Work.pdf)

Obrázek č. 2 – israelský politický systém (2)

Zdroj: THE STATE – Political structure (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Political+Structure.htm)

Prezident

Ve většině republik je hlava státu – prezident – řazen pod moc výkonnou, tedy exekutivu. Pokud se však nejedná o prezidentskou či semi-prezidentskou republiku, jsou funkce prezidenta spíše ceremoniální, a reprezentační. I z tohoto důvodu jsem pro prezidenta vyčlenil samostatnou podkapitolu a reálnými hráči na poli moci výkonné se budu zabývat až v kapitole další. A vzhledem k tomu, že Israel je, jak již bylo uvedeno výše, typickým příkladem parlamentní republiky, není tomu ani u něj jinak. Formálně je president v Israeli hlavou státu, jeho role je však značně symbolická, zdvořilostní a ceremoniální.[21] Symbolizuje jednotu státu, stojí nad a mimo politické strany a těší se vysoké prestiži a morální váhy.[22] V minulosti se ale několikrát ukázalo, že prezidentská prestiž a síla morální autority může být ve špatných rukou. Naposledy v prosinci 2010, kdy soud v Tel Avivu uznal Moše Kacava, jež byl israelským presidentem v letech 2000 – 2007, vinným ve dvou případech znásilnění. Případ však ještě bude projednávat Nejvyšší soud.[23]

Co se týče formálních funkcí, ty vyvěrají i z židovských tradic. „Nasi“ – prezident v hebrejštině, se honosí funkcí hlavy „sanhedrinu“, což je hebrejský výraz pro vrchní legislativní a soudní těleso Židovstva v Israeli za dávných dob. Prezident je volen nepřímo – Knessetem.. Ke zvolení je postačující prostá většina hlasů.[24] Kandidáti na prezidenta mohou být nominováni skupinou alespoň deseti poslanců a to se souhlasem samotného kandidáta. Funkční období je pak 7 let, přičemž před rokem 1998 to bylo 5 let.. Prezident může být odvolán tříčtvrtinovou většinou poslanců v Knessetu.[25] Prezidentské povinnosti jsou definovány zákonem. Patří mezi ně například zahajování prvního zasedání Knessetu po volbách, přijímání zahraničních diplomatických návštěv, podepisování smluv a zákonů vzešlých z Knessetu, po konzultaci může udělovat prezidentské milosti vězňům, taktéž po konzultacích také jmenuje šéfy diplomatických misí v zahraničí, soudce, a guvernéra Israelské Národní banky.[26] Zřejmě státotvorně nejdůležitější funkcí israelského prezidenta je jeho formální podíl na formování nové vlády po volbách. Prezident po volbách vyzve lídra parlamentní majority, respektive lídra vítězné strany, aby zformoval vládu.[27] Prezident nemá pravomoc rozpustit parlament.[28] Současným israelským prezidentem je od roku 2007 Shimon Peres.[29]

Exekutiva

Nejvyšším představitelem výkonné moci v rámci israelského politického systému je bezpochyby premiér. Premiér, respektive ministerský předseda, není jen šéfem vlády, ale je i šéfem kabinetu a šéfem koalice, která ovládá Knesset.[30] Jak již bylo řečeno výše, premiér je vybírán prezidentem a je jím většinou předseda nejsilnější strany. Po úspěšném složení vlády se z něj stává premiér.[31] Ministři vládního kabinetu nejsou poradci premiéra, ani nejsou jmenováni na základě toho, že by byli experty v oblasti působnosti svého ministerstva. Ministři jsou členy vládního kabinetu díky své politické roli jakožto politiků, jejichž strana se rozhodla vstoupit do vládnoucí koalice.[32] Všichni ministři musí být zároveň členy Knessetu, musí být občané Israele a musí mít bydliště v Israeli.[33] V současnosti v Israeli vládne 32. vládní kabinet a jeho struktura je následující – hlavní funkci zastává, jak již bylo řečeno, premiér (aktuálně Benjamin Netanyahu ze strany Likud). Pod ním stojí vícepremiéři (dva) a pod ním ještě zástupci vícepremiérů (čtyři). Ministerstev a tedy i ministrů je celkem třicet jedna, k tomu pak další tři ministři bez portfeje. Kromě toho je ve funkci ještě devět zástupců ministrů.[34] Vzhledem k tomu, že zhruba čtvrtina všech členů Knessetu je tvořena ministry, kteří mají na starosti svá ministerstva, legislativa spadá především na zbytek členů Knessetu. Každý ministr je jmenován svou stranou a je zodpovědný za hlasovací disciplínu své delegace v Knessetu. Premiér zároveň v drtivé většině případů nezasahuje do výběru ministrů, které činí jednotlivé strany koalice.[35]

Vláda si ustavuje svá vlastní schvalovací pravidla a většina jejich rozhodnutí je schválena ještě před tím, než jsou předložena Knessetu.[36] Vláda také někdy deleguje některé záležitosti jednomu ze svých ministerských výborů (komisí) a zmocňuje je k tomu, dělat rozhodnutí na místo vládního kabinetu. Jednotliví ministři jsou zodpovědní za akce svých ministerstev a zároveň jsou zodpovědní za rozhodnutí vlády jako celku. To znamená, že pokud je ve vládě učiněno nějaké rozhodnutí, všichni ministři jej musí podporovat, jak v Knessetu, tak na veřejnosti, i když se na jednání kabinetu stavěli do opozice vůči danému rozhodnutí.[37] Všichni ministři jsou zároveň odpovědní premiérovi po stránce plnění svých povinností. Knnesetu jsou pak ministři odpovědní za své činy.[38] A jak tedy celá vláda vzniká? Po jmenování premiéra prezidentem může tento člen Knessetu do tří dnů oznámit, zda funkci přijímá, či ji odmítnout. Pokud ji přijme, má 21 dní na zformování vládní koalice. Po uplynutí této doby má prezident právo mu věnovat dalších 21 dní, nebo odpovědnost přesunout na někoho dalšího. Po úspěšném složení koalice představuje premiér vládu Knessetu, oznamuje její politické cíle. Poté vládá žádá Knesset o důvěru. V případě, že ji nedostane, zůstává vláda u moci až do jmenování vlády nové. Práce vlády je po celé funkční období závislá na podpoře Knessetu. Pokud mají být změněny úkoly ministerstva mezi vládními ministry, je potřeba souhlas Knessetu. Pokud má být jmenován zcela nový ministr, je taktéž nutný souhlas Knessetu. Knesset však nemůže vyslovit nedůvěru jednomu konkrétnímu ministrovi.[39]

Celkově vzato, exekutiva má v israelském politickém systému převahu. Legislativa není rovna exekutivě, i když formálně legislativa generuje a kontroluje vládu. Legislativa však v Israeli nemá status a sílu exekutivy. Silný a pevný stranický systém způsobuje, že poslanci jednotlivých stran v Knessetu podporují své stranické lídry, jež jsou členy vlády. Jedním z elementárních faktů israelského politického života je právě to, že vláda, nikoliv Knesset, je centrem politické síly v zemi.[40]

Legislativa

Legislativním tělesem israelského politického systému je Knesset. Knesset je israelský parlament, respektive jeho dolní komora – senát v Israeli neexistuje. Knesset, jak již bylo zmíněno, je volen v přímých volbách a to na základě listinného poměrného systému v jednom volebním obvodu. Je voleno celkem 120 poslanců. Na prvním sezením Knessetu po volbách slibují nově zvolení poslanci svou věrnost a je zvolen „Knesset speaker“[41] (funkce podobná předsedovi poslanecké sněmovny) a jeho zástupce. Volební období nově zvoleného zákonodárného orgánu je 4 roky, avšak premiér může Knesset kdykoliv rozpustit a vyhlásit předčasné volby.[42] Knesset jedná na plenárních zasedáních a prostřednictvím 15 stálých výborů. Na standardních plenárních zasedáních se projednávají návrhy zákonů a to jak návrhy vládní, tak návrhy jednotlivých poslanců Knessetu. Debatuje se také vládní aktivita a politika. Důležité je, že debaty sice probíhají v Hebrejštině, avšak poslanci mohou mluvit i Arabsky – a navíc – funguje zde simultánní překládání do obou jazyků.[43]

Státní zákon, aby byl schválen, musí projít celkem třemi čteními. V prvním čtení je návrh zákona předložen poslancům na plenárním zasedání, načež následuje krátká diskuse o obsahu návrhu. Poté je návrh zákona předán příslušnému výboru k detailní diskusi a k učinění případných změn v návrhu. Po skončení práce příslušného výboru je návrh zákona předložen ke druhému čtení, při kterém mohou členové výboru sdělit své námitky k danému návrhu a případně k jeho úpravám. Následuje hlavní debata, při které se hlasuje o jednotlivých článcích návrhu. Pokud poté není zákon opět předán výboru k dopracování, následuje ihned čtení třetí a je hlasováno o návrhu zákona jako o celku.[44] Pokud je zákon schválen, následuje podpis „Knesset speakera“, premiéra, prezidenta a ministra odpovědného za zákon. Právo veta neexistuje, podpisy jsou povinné.[45] Poslanec Knessetu může být odvolán, a to dvoutřetinovou většinou všech členů, pokud je usvědčen z kriminálního činu a odsouzen alespoň k jednomu roku odnětí svobody.[46] Pokud poslanec opustí stranu, za kterou byl zvolen, zůstává přesto i nadále poslancem Knesetu.[47]

Judikativa

Ještě před tím, než se zaměřím na samotnou soudní moc, je třeba věnovat pozornost i problematice ústavy. Israel je zemí, která, podobně jako třeba Velká Británie, nemá psanou ústavu. V Deklaraci nezávislosti z roku 1948 však ústava zmíněna je. Je v ní vyjádřeno odhodlání zakladatelů státu, že řádně zvolené orgány budou institucionalizovány „v souladu s Ústavou, která bude přijata zvoleným Ústavodárným shromážděním ne později než po 1. říjnu 1948“. Postoj náboženských stran však tento plán velmi zkomplikoval a výsledkem bylo a je, že Israel do dnešních dnů ústavou nedisponuje.[48] Na místo ní se přistoupilo k praxi postupnému sepisování a přijímání tzv. Základních zákonů – ty mají být v budoucnu spojeny v jeden dokument a dohromady tak zformovat budoucí israelskou ústavu. Aktuálně je v platnosti celkem jedenáct těchto Základních zákonů, přičemž některé byly aktualizovány.[49] Zatím posledním „zásahem“ do Základních zákonů byla aktualizace zákona „Vláda“ z roku 2001.[50] Samotné schvalování Základních zákonů má svá specifika – ke schválení není potřeba pouhé většiny přítomných poslanců, ale „zvláštní většiny“.[51]

Nyní k samotné soudní moci. Předně je třeba říct, že nezávislost judikativy je v Israeli garantována zákonem. Soudci samotní jsou jmenování prezidentem a to na doporučení nominačního výboru tvořeného soudci Nejvyššího soudu, členů soudů a několika dalšími veřejnými postavami (ministři, poslanci). Jmenování jsou doživotní s tím, že povinný „důchod“ pro soudce nastává v sedmdesáti letech.[52] Asher Arian považuje israelský soudní systém za velice ne-israelský, a to v následujícím smyslu. Kultura je v Israeli velice zpolitizovaná a většina veřejných funkcí je nějakým způsobem napojena na splnění určitých politických požadavků, zatímco soudní systém se z tohoto měřítka vymyká. Soudní systém je profesionální a soudcové nejsou jmenováni na základě politických kritérií, nýbrž na základě jejich profesionality a odborné způsobilosti.[53]

I když legislativa je zcela v rukou Knessetu, Nejvyšší soud může věnovat svou pozornost vhodnosti legislativních změn. Nejvyšší soud, jakožto vrchol judikativy, může rozhodnout, zda-li určitý zákon odpovídá a neprotiví se výše zmíněným Základním zákonům.[54] Nyní k samotným soudům, těch existuje v Israeli celkem pět. Trestní soudy (1 soudce) řeší méně závažnou trestnou činnost a civilní spory. Krajské soudy (1 nebo 3 soudci) fungují jako odvolací soudy od trestních soudů a zároveň rozhodují ve více závažných trestních kauzách. Nejvyšší soud (1, 3 nebo 5 soudců) je hlavní odvolací instancí. Řeší nejzávažnější kauzy včetně problematiky legislativy apod. Pod speciální soudy (1 soudce) spadá problematika obchodu, práce a mladistvých. Posledním typem soudů jsou pak soudy náboženské (1 nebo 3 soudci) – ty se zabývají otázkami manželství a rozvodů.[55]

Konsensuální nebo většinový model?

Na předchozích stránkách jsem stručně představil základy israelského politického systému. Nyní tedy na základě výše uvedených informací můžeme určit, zda-li se jedná o model konsensuální, či většinový.  Podle Marka Čejky, budeme-li se na Israel dívat z hlediska Lijphjartovy typologie dělení demokracií na „westminsterské“ a „konsensuální“, spadá Israel se svým (až extrémním) multipartismem do druhé skupiny. Jak ale správně poznamenává, některé další prvky konsensuálnímu modelu neodpovídají.[56] Podívejme se tedy nyní na lijphartovský konsensuální model detailně. Mezi jeden z hlavních rysů konsensuální demokracie řadí Lijphart sdílení exekutivní moci, respektive tvorbu velkých koalic.[57] Israel by mohl být takřka učebnicovým případem naprostého naplnění tohoto bodu. Stranický systém Israele je totiž velice pestrý, stejně jako počet stran zastoupených v Knessetu, což umožňuje, jak jsem již výše nastínil, volební systém. Kupříkladu po volbách v roce 2003 bylo v Knessetu zastoupeno 13 stran, po volbách v letech 2006 a 2009 to bylo stran 12.[58] Co se týče samotných vládních koalic, současná vládní koalice je složena z celkem šesti stran[59], ta předchozí pak byla složena z pěti stran.[60] Takto široké vládní zastoupení v Evropě nebývá příliš zvykem a je jedním ze nesporných důkazů toho, že v Israeli můžeme mluvit o modelu konsensuální demokracie.

Dalším rysem konsensuální demokracie je formální i neformální rozptýlení moci[61], které se týká především moci výkonné. Jak jsem již uvedl, je fakt, že v Israeli má exekutiva převahu nad legislativou. Vláda tak sice v parlamentu dominuje, avšak zároveň je složena z velkého počtu stran, což tuto převahu exekutivy nad legislativou „zmírňuje“. Třetím bodem je vyvážený bikameralismus, tedy vyrovnané pravomoci obou komor parlamentu s výraznou reprezentací menšin.[62] V Israeli horní komora parlamentu, senát, neexistuje. Volební systém, respektive nízká uzavírací klauzule však tento nedostatek taktéž supluje a do Knessetu se tak při každých volbách dostávají i strany reprezentující určité názorové menšiny. Strana arabské menšiny v Israeli se kupříkladu do Knessetu dostává pravidelně každé volby. Dalším bodem konsensuálního modelu je multipartismus.[63] Toto nemá cenu obšírněji rozpitvávat – Israel je ukázkovým příkladem vícestranického systému. Jako další je uveden vícerozměrný stranický systém, tedy počet konfliktních linií, jež hrají v politické soutěži roli.[64] V Israeli nepochybně existuje konfliktní linie práce-kapitál (tedy levice-pravice), stejně jako stát-církev (sekulární versus náboženské zájmy). Geopolitické i geografické postavení Israele s sebou přináší i specifickou konfliktní linii, jež má co dočinění s otázkou palestinské autonomie a otázkami s touto problematikou spojených. Poměrný volební systém je poté další podmínkou konsensuálního modelu.[65] Israel taktéž splňuje.

Posledním z klíčových bodů je nepochybně podmínka psané ústavy a menšinového veta.[66] Výše bylo popsáno že Israel psanou ústavu nemá, a proč tomu tak je. Dosavadní sbírka Základních zákonů zatím ústavu supluje, každopádně v tomto ohledu není zřejmé, zda Israel plně tento lijphartovský bod splňuje. Co se týče menšinového veta, to samo o sobě v Israeli přítomno není, nicméně judikativa může činnost exekutivy i legislativy korigovat. Navíc je menšina takřka vždy přítomna ve vládě a má tak sama šanci ovlivňovat exekutivní rozhodnutí.

Závěr

I když nezohledníme a necháme otevřené podmínky teritoriálního i neteritoriálního federalismu, decentralizace, korporativismu a nezávislosti centrální banky, lze s přehledem prohlásit, že Israel je poměrně typickým a čistým představitelem konsensuálního modelu demokracie, tak jak jej navrhl Arend Lijphart. Israel je státem, který s vysokou pravděpodobností bude i po další dlouhá desetiletí budit pozornost a vyvolávat debaty mezi jeho příznivci a odpůrci. Faktem však zůstává, že tento stát zůstává v oblasti široko daleko jedinou zemí, která plně uplatňuje demokratické prvky a která má vskutku funkční politický systém se zastoupením všech tří složek moci.

Stejně jako začátek této seminární práce, tak i její konec věnuji krátké citaci z díla Theodora Herzla.

„Každý bude svobodný a neomezený ve svém vyznání či bezvěrectví podobně jako ve své národnosti. A stane-li se, že mezi námi budou také jinověrci či příslušníci jiného národa, zaručíme jim čestnou ochranu a rovnoprávnost.“[67]

Seznam použité literatury:

ARIAN, Asher. Politics in Israel – The Second Generation. New Jersey. Chatham House Publishers, 1989. 314 s.

ISBN: 0-934540-80-2

AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Praha. Sefer, 2001. 254 s.

ISBN: 80-85924-28-5

ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a stát Izrael. Brno. Mezinárodní politologický ústav, 2003. 256 s.

ISBN: 80-210-3087-9

FRANEK, Jaroslav. Judaizmus. Bratislava. Archa, 1991. 190 s.

ISBN: 80-7115-028-2

HERZL, Theodor. Židovský stát. Praha. Academia, 2009. 142 s.

ISBN: 978-80-200-1712-3

HLOUŠEK, Vít. Demokracie. Brno.Mezinárodní politologický ústav, 2007. 380 s.

ISBN: 978-80-210-4249-0

CHYTILEK, Roman. Volební systémy. Praha. Portál, 2009. 376 s.

ISBN: 978-80-7367-548-6

KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha. Radix, 2003. 275 s.

ISBN: 80-86031-13-6

MUCH, Theodor. Svár bratří v domě izraelském. Praha. Themis, 2000. 148 s.

ISBN: 80-85821-88-5

PECHÁČEK, Štěpán. Vliv změny volebního systému na systém politických stran. Praha. Parlamentní institut, 1999. 19 s.

SLÍVA, Petr. Odezvy izraelsko-palestinského konfliktu v izraelské volební soutěži. Analýza voleb do Knesetu 2006. (Diplomová práce) Ostrava : Masarykova Univerzita, 2007.

SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno. Barrister & Principal, 2007. 232 s.

ISBN: 978-80-87029-07-7

Internetové články:

ŠTEFAN, Petr (2010): Soud uznal exprezidenta Izraele vinným ze dvou znásilnění, on-line text (http://zpravy.idnes.cz/soud-uznal-exprezidenta-izraele-vinnym-ze-dvou-znasilneni-poh-/zahranicni.asp?c=A101230_091615_zahranicni_stf).

Internetové dokumenty:

Knesset. 2011. Eighteenth Knesset: Government 32. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=32).

Knesset. 2007. Knesset Elections Results. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res.htm).

Knesset. 2011. Seventeenth Knesset: Government 31. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByNumber_eng.asp?govt=31).

Knesset. 2002. Summary of Laws Associated with Elections. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/elections16/eng/laws/summary_eng.htm).

Knesset. 2009. The Electoral System in Israel. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_beh.htm).

Knesset. 2003. The Existing Basic Laws: Summary. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod2.htm).

Knesset. 2009. The Organization of the Work of the Knesset. (cit. 2011-4-28). (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_work_org.htm#3).

Doron Shultziner. 2009. How Does the Israeli Political System Work? (cit. 2011-4-28). (http://www.israeled.org/Resources/How_Does_the_Israeli_Political_System_Work.pdf).

The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: Executive: The Government. (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Executive-+The+Government.htm).

The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: Judiciary: The Court System (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Judiciary-+The+Court+System.htm).

The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: Legislature: The Knesset. (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+Legislature-+The+Knesset.htm).

The Israeli Ministry Of Foreign Affairs. 2010. THE STATE: The Presidency. (cit. 2011-4-28). (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/THE+STATE-+The+Presidency.htm).

The Lectric Law Library. 2011. The Basic Legal System Of Israel. (cit. 2011-4-28). (http://www.lectlaw.com/files/int19.htm).

Webové stránky:

President of the State of Israel. 2011. (cit. 2011-4-28). (http://www.president.gov.il/Pages/Default.aspx).

linkuj.cz vybrali.sme.sk