Současná podoba krajní pravice ve Francii

Má seminární práce z mého prvního semestru na brněnské politologii, z podzimu 2009, vypracovaná v rámci předmětu Francouzská politika a politické strany.

Úvod

Ve své seminární práci se pokusím popsat stav na francouzské krajně pravicové a nacionalistické scéně. Ještě před tím, než se podíváme na samotná hnutí a politické strany, nastíním alespoň v základech, co to vlastně krajní, extrémní, radikální či nacionální pravice je, jaké jsou její hlavní ideje, na jakých hodnotách spočívá apod. Považuji za důležité do práce tuto teoretickou část doplnit ještě před tím, než se zaměřím na samotné krajně pravicové strany ve Francii. Následně se krátce zaměřím i na specifické rysy krajní pravice přímo ve Francii. Poté představím politické strany a hnutí, které podle současných politologických definic jdou pod toto označení zaškatulkovat. Začnu menšími uskupeními a organizacemi, které zaznamenaly ve volbách pouze minimální voličskou podporu, či dokonce ve volbách ani nekandidují. U těchto uskupení se zaměřím především na ideovou stránku jejich působení. Poté se budu věnovat hlavním hráčům na francouzské krajně pravicové scéně a zohledním také strany, které stojí na jakémsi pomyslném pomezí mezi nacionální / krajní a klasickou pravicí. U těchto uskupení budu reflektovat a shrnu i jejich volební výsledky z posledních let. Vzhledem k tomu, že téma mé práce zní konkrétně „Současná podoba krajní pravice ve Francii,“ rozhodl jsem se brát v potaz pouze politické strany aktivní od roku 1990 do současnosti.

Práce si rozhodně neklade za cíl podat zcela komplexní a vyčerpávající popis situace na francouzské krajní pravici. Cíl této práce spočívá spíše ve vytvoření textu, který poskytne základní a obecné informace o vybraných menších a hlavních krajně pravicových uskupeních.

Vzhledem k tomu, že česky psané literatury na toto téma je kritický nedostatek a té anglicky psané je v knihovním fondu MU minimum, budu ve své práci hojně využívat internetových zdrojů a to především oficiální francouzský volební server¹ a s ním spojený web wikipolitique.² Při hledání ideových a programových východisek jednotlivých uskupení pak budu využívat oficiálních stránek těchto jednotlivých hnutí.

Krajní pravice a extremismus obecně

Říct o nějaké straně, že se jedná o stranu krajně pravicovou, je svým způsobem nic neříkající. Pod krajní pravici totiž řadíme hned několik různých základních ideologických směrů. Jedná se především o nacionalismus, fašismus či národní socialismus (nacismus). U národního socialismu i fašismu však vyvstává otázka, nakolik tyto ideologie splňují charakteristiku pravice jako takové a vzniká tak spor, zda-li strany zastávající tyto ideologie nejsou spíše levicové, než pravicové. Řešit tuto otázku, jakkoliv je zajímavá, však není cílem této práce a proto se k ní již nebudu vracet a budu se držet tradičního řazení všech těchto ideologií pod krajní pravici.

Pokud se podíváme na definici extremismu obecně, zřejmě ne náhodou, vzhledem k předchozímu odstavci, narazíme na problém. Vědecko-akademické bádání nad teorií extremismu ještě rozhodně nedospělo do cíle a dnes existuje řada odlišných názorů na to, co to vlastně extremismus je.³ Například politolog Maxmilián Strmiska k současné teorii extremismu říká následující: „Prozatím neexistuje nic, co by bylo možné s klidným svědomím označit za koherentní, závažných nedostatků a vnitřních rozporů prostou teorii „politického extremismu“ či „antisystémovosti“, teorii bezvýhradně a univerzálně aplikovatelnou v prostředí soudobých demokratických režimu“.⁴

Pojem extremismus se v hojnější míře začal objevovat až ve 20. století, i když je zřejmé, že jeho kořeny sahají mnohem dále. Slovo pochází z latinského „extremus“, což znamená „nejzazší“.⁵ To je také důvod pro to, proč se krajní pravice (či levice) označuje jako extrémně pravicová. Jedná se o strany nejvíce vzdálené od středu. S tím souvisí i definice pánů Lipseta a Raaba, kteří tvrdí, že extremismus znamená „jít za hranice normativních procedur, které definují demokratický proces“.⁶

Dobré bude podívat se i na znaky, které jsou pro veškeré extremistické ideologie společné. Podle Uwe Backese to jsou především znaky následující: absolutní nároky (myšleno na poznání pravdivého a dobrého),  dogmatismus, utopismus versus kategorické se zřeknutí utopismu,  stereotypy přítel-nepřítel, teorie spiknutí a fanatismus a aktivismus.⁷ Často proklamovaným jevem z poslední doby je pak populismus. Jak dobře připomíná Mudde, ne-extremistické strany často mohou přebírat témata extremistických stran z obav před potenciálními volebními úspěchy těchto stran.

Tímto způsobem tak extremistické strany ovlivňují politickou scénu a politický život nepřímo, i pokud nemají zastoupení v národních parlamentech.⁸ Začlenění jednotlivce do extremistického proudu v rámci různých stran či hnutí pak může být různé. Podle I. Canua můžeme rozlišit celkem pět stupňů začleněnosti. Jedná se o aktivní členy, členy, sympatizanty, voliče a osoby s extremistickým smýšlením.⁹

Základními variantami z hlediska extremismu jsou extremismus pravicový a levicový. Politolog Miroslav Mareš definuje pravicový extremismus jako „anti-individualistický, neguje základní demokratický axiom fundamentální lidské rovnosti, a je zaměřený proti liberálním a demokratickým silám a produktu jejich vývoje – demokratickému ústavnímu státu.“¹⁰ Backes a Jesse pak dodávají, že cílem pravicového extremismu je nastolit politický řád, který by institucionalizoval fundamentální nerovnost lidí, zakládající se na původu, výkonu, národní, etnické nebo rasové příslušnosti.¹¹

Nacionalismus, fašismus a národní socialismus ve zkratce

V této pasáži udělám velmi krátký a stručný exkurz do jednotlivých ideologií, které spadají pod krajní pravici. Věnovat se budu pouze třem nejzákladnějším, avšak ideologický rozsah krajní pravice je samozřejmě daleko širší a komplikovanější. Tato práce se však primárně nevěnuje teoretickému vymezené krajně pravicových ideologií a z tohoto důvodu se tedy budu zabývat pouze výše zmíněnými odrůdami.

Základní stavební jednotkou nacionalismus je termín národ. Ten je chápán jako ústřední princip politické organizace. Učení nacionalismu říká, že lidstvo je ve světe přirozeně rozděleno na různé národy, proto je nacionalismus nejvhodnější legitimní jednotkou politického vládnutí. Nacionalismus usiluje o to, aby hranice státu byly stejné, jako hranice daného národa.¹² Problém nacionalismu jakožto ideologie spočívá v tom, že narozdíl od klasických ideologií jakými jsou třeba konzervatismus či liberalismus, nacionalismus ve svém učení nepostihuje celou škálu společenských, politických a kulturních hledisek, které nespadají pod problematiku národu. V průběhu historie tak byla idea nacionalismu využívána postupně snad všemi ostatními ideologiemi.¹³ K nacionalismu se v extrémnějších případech přidružuje i rasismus a od konce 19. století je jeho takřka nedílnou součástí anti-semitismus, silně související se vznikem sionismu.¹⁴ Specifika současného západního nacionalismu jsou pak v odmítání multikulturalismu, imigrace a islamizace. V drtivé většině západních zemí jsou dnes nacionalistické strany již zcela etablovanými uskupeními a mnohdy i vlivnými hráči na politické scéně.

U fašismu je největší důraz kladen na stát jako takový. Stát je považován za pevný a celistvý svazek a pro blaho státu se musí vůli politických elit podřizovat masy. Přemysl Rosůlek definuje fašismus jako „směsici romantismu, antimarxistického socialismu, antisemitismu, biologického determinismu, okultismu, nacionalismu, vitalismu, mýtu, imaginace a vůle po silném státu.“¹⁵ Pokud jsme tedy o nacionalismu říkali, že jeho ideologické pokrytí není kompletní, u fašismu to lze říct dvojnásob, jelikož si půjčuje „mnohé z mnohého“. Jedním z dalších poznávacích rysů fašismu je jeho nutné vymezování se. Fašismus vždy bojuje proti něčemu, ať už proti kapitalismu, komunismu, liberalismu atd. Jedním z hlavních rysu fašismu je pak absolutní loajalita obyvatelstva vůči totalitnímu státu.¹⁶

Mussoliny fašismus označil dokonce za náboženství.¹⁷ Pokud se podíváme do současných západních demokracií, typicky fašistické strany, které mají byť minimální podíl na moci, bychom hledali těžko. Častějším jevem jsou spíše nacionalistické či národně sociální strany, které si z fašismu vypůjčují to, co se jim hodí.

Národní socialismus, neboli nacismus, bývá často zaměňován jak s fašismem, u kterého lze najít hodně společných rysů, tak s nacionalismem, který ale zdaleka ne vždy musí být národně sociální. Mezi laickou veřejností tak dochází k častému zaměňování pojmů nacionalismus a nacismus s tím, že část veřejnosti tyto pojmy chápe jako synonyma (dobrou ukázkou budiž česká scéna, kde se Národní strana hlásí k nacionalismu a národní socialismus odsuzuje a naopak Dělnická strana se hlásí k národnímu socialismu). Jednou z klíčových koncepci národního socialismu je důrazný anti-semitismus a také pangermanismus (pokud budeme uznávat ty teorie, které mluví o tom, že jediný skutečně národně socialistický režim byl v Hitlerově Německu).¹⁸ Význam nadřazenosti Německého národa, árijství, je pak další složkou této „ideologie. Opomenout nelze ani silný odpor vůči kapitalismu, Slovanům a především pak bolševismu.

Unité Radicale

Unité Radicale, dnes již neexistující francouzská politická skupina, ideově blízká tzv. „Third Position“ (ideologie stojící v opozici vůči komunismu a kapitalismu) a národnímu bolševismu. Vznik Unité Radicale se datuje k červnu roku 1998, kdy vznikla sloučením Groupe Union Défense a Nouvelle Résistance/Jeune Résistance/Union des Cercles Résistance. Kromě toto se Unité Radicale podařilo přetáhnout i některé členy Oeuvre Française a Parti Nationaliste Français et Européen.²⁵

Unité Radicale byla organizací národně-revoluční. Co se týče ideových východisek, jednalo se prakticky o neo-nacistickou skupinu, jak o ní psala i některá zahraniční média.²⁶ Klíčovými ideovými faktory byl také anti-semitismus a anti-sionismus, dále pak kritika imperialismu a kapitalismu^. Jedním ze sloganů Unité Radicale bylo například „In Gaza or in Paris, intifada (against the perceived Jewish threat)“.

Co se týče voleb, Unité Radicale se žádných voleb neúčastnilo, avšak toto hnutí spolupracovalo s Mouvement National Républicain (MNR) Bruna Mégreta, o kterém ještě bude řeč. Někteří členové Unité Radicale byli dokonce členy MNR.

Šéfem Unité Radicale byl Christian Bouchet a to až do rozdělení strany v roce 2002. Tehdy Christian Bouchet se svými přáteli hnutí opustil a to bylo následně převzato Fabricem Robertem a Guillaumem Luytem. Pod vedením těchto dvou pánů dostala strana výrazný anti-muslimský a rasistický „look“. Klíčová událost, která Unité Radicale dostala nejvíce do pozornosti médií, a to celosvětově, nastala právě v roce 2002. Jeden z členů Unité Radicale, Maxime Brunerie, se 14. června 2002, na „Bastille Day“, pokusil zavraždit francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. Unité Radicale se od Brunerieho následně distancovalo, avšak ani to francouzské ministerstvo vnitra nepřesvědčilo o tom, aby hnutí nerozpustila.²⁷

Jak už to tak bývá, jedno hnutí bylo rozpuštěno, avšak vznikla dvě nová. Někteří bývalí členové Unité Radicale založili Bloc Identitaire. Ti, kteří v Unité Radicale nejvíce ctili myšlenku „národních revolucionářů“ pak založili Réseau Radical.

Bloc Identitaire

Základy Bloc Identitaire byly položeny 6. srpna 2002 rozštěpením Unité Radicale. Ještě než se zformovalo vedení samotného Bloc Identitaire, vstoupilo na francouzskou krajně pravicovou scénu mládežnické hnutí Jeunesses Identitaires, což je dodnes fungující mládežnická organizace spadající pod Bloc Identitaire.²⁸

Vedení Bloc Identitaire se tedy ustanovilo 6. dubna 2003, pod oficiálním názvem Bloc Identitaire – Mouvement Social Européen.²⁹ Šéfem se stal Fabrice Robert, bývalý člen MNR, bývalý zvolený reprezentant za Národní Frontu (FN) a bývalý člen Unité Radicale.

Co se týče ideových východisek, oficiální zdroje o BI mluví jakožto o anti-sionistické, anti-liberální, anti-individualistické, anti-kapitalistické a anti-marxistické straně, která má blízko k „Third Way“. Samotný BI se pak prezentuje například sloganem, že je „stranou pro mladé Francouze a Evropany, kteří jsou hrdí na své kořeny a na jejich dědictví“. BI se staví proti multikulturalismu a imperialismu a jak dodávají, „ať už proti imperialismu americkému, či islámskému“.³⁰

Bloc Identitaire podporuje a spolupracuje i s některými zahraničnímu subjekty. Pokud se podíváme na jména subjektů, se kterými spolupracuje, hodně to napoví o samotné BI.. Jedním z partnerů je například v posledních eurovolbách veleúspěšná belgická strana Vlaams Belang, dále pak italská vládní strana Lega Nord, rakouští FPÖ a některé další, méně významné a malé strany a uskupení. Pro zajímavost, žádná česká strana mezi nimi nefiguruje.³¹

Bloc Identitaire svým působením přesahuje hranice Francie a působí různými aktivitami i jinde v Evropě. Věnuje se například humanitární pomoci srbským enklávám v Kosovu, což je činnost kterou víceméně plně přebrala mládežnická organizace BI.³² Čím se však BI proslavila napříč Evropou zřejmě nejvíc, bylo distribuování různých druhů polévek, které obsahovaly vepřové maso. To byl samozřejmě účel, aby tento „akt solidarity“ nebyl nápomocný i Židům a muslimům. Tato polévková akce se konala ve Štrasburku, Nice, Paříži a Antwerpách. Právě v Belgii to bylo za podpory hnutí Antwerpse Solidariteit, které má blízko k Vlaams Belang. Samotný BI tyto polévky nazýval „polévkami identity“. Zákaz distribuování byl začátkem roku 2006 vyhlášen ve Štrasburku, kde byly vyhlášeny za „diskriminativní a xenofobní“.

Co se voleb týče, BI se účastní kantonálních a regionálních voleb. Jejich základna leží v Nice, proto co se kantonálních voleb týče, zaměřují se na toto město. V posledních volbách, jež se konaly v Nice letos, dosáhl kandidát BI, Benedict Loeuillet, výsledku 7,7%. BI v Nice kandiduje pod hlavičkou tzv. NISSA REBELA.³³ V blížících se regionálních volbách pak bude BI kandidovat v bloku „League of the South“ Jacquese Bomparda.³⁴

Na závěr ještě dodám, že BI provozuje tiskovou agenturu a webovou stránku Novopress a vydává časopis ID Magazine. Tato tisková agentura má spolupracovníky ve většině států Západní Evropy a Severní Ameriky. ³⁵

Réseau Radical

Réseau Radical (RR) vzniklo v květnu 2002 na základě rozpadu Unité Radicale (UR). Stranu založil tehdejší zakladatel UR, Christian Bouchet. Ideová východiska byla podobná jako u UR, RR však dávala velký apel na ideu solidárnosti. Hnutí odmítalo pravo-levé řazení politické scény a samo proklamovalo, že inspiraci nacházelo jak u některých pravicových myslitelů, tak i u některých socialistů. RR spolupracovalo s organizací Conseil solidariste radical od které převzalo i některé ideové postoje. Anti-Amerikanismus, anti-kapitalismus a anti-Sionismus byl smíchaný s podporou pro Saddáma Husajna, Huga Cháveze či známého teroristu Carlose „Šakala“. RR mělo také svou mládežnickou organizaci, jmenovala se Jeune Dissidence.³⁶

Po čas svého působení u RR začal jejich leader Bouchet vydávat dodnes vycházející národně-bolševické periodikum Résistance.³⁷ Za zmínku také stojí, že RR provozovalo zpravodajský web „VOXNR“, jež je taktéž dodnes funkční.³⁸

Působení tohoto hnutí na francouzské krajně pravicové scéně skončilo začátkem roku 2006, kdy jej rozpustilo samotné vedení. Někteří členové RR pak založili nové hnutí s názvem Les nôtres.

Renouveau Français

Výrazným rysem této strany je skutečnost, že je napojena na Evropské hnutí European National Front (ENF).³⁹ ENF je, podobně jako výše uvedené francouzské politické organizace, zastáncem tzv. „Third Way“. Jsou tedy jak anti-komunističtí, tak anti-kapitalističtí zároveň nacionalističtí a neo-fašističtí. Tyto ideové hodnoty od ENF samozřejmě Renoveau Français (RF) převzali.

Samotná RF vznikla až v listopadu 2005, jedná se tedy o „novou krev“ na francouzské krajní pravici. RF sama se definuje jakožto strana katolická a anti-revoluční, nesouhlasící s principy Francouzské revoluce z roku 1789.⁴⁰ Pokud se zaměříme na to, proti čemu všemu se RF ještě staví, bude to dlouhý seznam. Kromě výše zmíněného se tak RF staví proti marxismu, republikanismu, socialismu, demokracii, lobbingu a svobodnému zednářství. Co se týče vedení strany, představuje RF raritu, dle mého soudu nikoliv pouze na francouzské krajní pravici, nýbrž na krajní pravici vůbec. Šéfem RF je totiž bývalý voják Louis Lefranc, jemuž je 89 let.⁴¹

RF se od svého vzniku neúčastnila žádných voleb. Přesto že proklamuje, že stojí zcela mimo pravo-levou politickou školu, v prezidentských volbách v roce 2007 vyzvala RF své příznivce, aby dali svůj hlas vůdci Národní Fronty, Jean-Marie  Le Penovi.⁴²

RF má své regionální zastoupení v mnoha částech Francie – v Bretani, Normandii, Alsasku, Toulouse, Anjou, Vendée a v Île-de-France. Co se týče členské základny, RF uvádí, že má několik set členů a tisíce příznivců. Nakolik jsou tyto odhady střízlivé však lze jen těžko zjistit. Na závěr ještě dodám, že RF má velice blízko k francouzskému nacionalistickému časopisu L'Héritage.⁴³

Occidentalis

Posledním menším francouzským krajně pravicovým hnutím, které ve své práci představím, bude hnutí Occidentalis, založené v červenci 2003. Hnutí Occidentalis jsem si vybral k prezentaci zcela záměrně. Occidentalis je totiž ukázkovým příkladem toho, jak je pojem „krajní pravice“ matoucí. Na rozdíl od všech předchozích extrémně pravicových stran, jež jsem doposud v práci uvedl, Occidentalis je hnutím pro-americkým a pro-israelským. Podpora USA či dokonce Israele je tedy v naprostém protikladu od těžkého anti-Sionismu, anti-semitismu a anti-Amerikanismu všech předchozích hnutí. A právě zde se opět otevírá otázka, kterou jsem nastínil již v úvodu této práce. Co vlastně představuje krajní pravice, jaké hodnoty jsou jí vlastní? Je krajně pravicovým hnutím spíše Occidentalis se svou pro-israelskou politikou, nebo Renouveau Français, Bloc Indetitaire a ostatní se svým anti-semitismem? Otázku nechávám otevřenou.

Zpět k samotnému Occidentalis. Occidentalis nejsou stranou kandidující ve volbách, ale spíše ideovou organizací. Hlavním tématem Occidentalis je odpor k islámu, jeho kritika a upozorňování na jeho nebezpečí při jeho stále masivnějším pronikání do Evropy. Výstižný je také slogan, kterým se Occidentalis honosí na svých oficiálních webových stránkách: "For that France never becomes a land of Islam."⁴⁴

Occidentalis na svých stránkách nabízejí velké množství dokumentů kritizující islám či ukazující jeho nebezpečí. Na stránkách tak můžeme najít kritiku Koránu, kde Occidentalis kritizují jeho jednotlivé části.^{45, 46} Na webu je k dispozici vskutku velká část súr, ve kterých se můžeme dočíst o zabíjení nevěřících, jihádu, trestu smrti za odpadlictví od islámu apod.⁴⁷ Další část stránek nabízí rozbor islámského práva Šária a jeho nekompromisní kritiku.⁴⁸ Nechybí ani životopis proroka Muhammeda, jež vystihuje především ty části, které jsou oficiálními muslimskými autoritami spíše zatajovány.^{49, 50} Occidentalis také kritizují mnohé islámské státy za perzekuci Křesťanů.⁵¹ Výrazným rysem Occidentalis je kromě kritizování islámského totalitarismu také kritizování anti-semitismu. Occidentalis konkrétně srovnávají islám a anti-semitiské politické strany k nacismu a fašismu. Po tomto výčtu ideových východisek Occidentalis už zřejmě nepřekvapí, že toto hnutí je proti vstupu Turecka do EU.⁵²

Occidentalis také podporují známou političku somálského původu s nizozemským občanstvím, Ayaan Hirsi Ali, která veřejně vystupuje proti islámu. Za své proti-islámské postoje si však Occidentalis vysloužili kritiku z řad lidskoprávních organizací a různých neziskových hnutí. Za všechny budu jmenovat například „Le Mouvement contre le racisme et pour l'amitié entre les peuples“ (Hnutí proti rasismu a za přátelství mezi lidmi).⁵³

Occidentalis se také ocitli na vládním seznamu rasistických a extremistických stran, jež byl vypracován „Commission nationale consultative des droits de l'homme“ (Národní komise pro lidská práva).⁵⁴ Této zprávy se chytla organizace SOS-Islam ústy Gerarda Kerforna, což však vzbudilo značnou kontroverzi, jelikož vyšlo na povrch, že jedním z autorů zprávy Národní komise pro lidská práva byl právě Gerard Kerforn.⁵⁵ Na závěr dodám, že kromě pochopitelné kritiky z leva byli Occidentalis kritizováni za své pro-americké a pro-israelské postoje i nacionalistickými stranami.

Mouvement National Républicain

Národní Republikánské Hnutí – Mouvement National Républicain (MNR), je politická strana, jež vznikla 25. ledna 1999 odštěpením se od Národní Fronty Jean-Marie Le Pena.⁵⁶ K odštěpení došlo několik měsíců po volbách do Evropského parlamentu v témže roce.⁵⁷ Hlavním důvodem vzniku MNR bylo napětí v Národní Frontě, kde proti sobě stály dvě frakce, ta tradiční okolo Le Pena a modernistická, jež podporovala budoucího zakladatele MNR, Bruna Megreta.⁵⁸

MNR vznikla s cílem vytvoření dobré alternativy vůči levicovým stranám. Program strany byl samozřejmě zaměřen na voliče Národní Fronty, mezi nimi a MNR však byl jeden zásadní rozdíl. Megret byl totiž narozdíl od Le Pena ochoten spolupracovat s klasickou pravicí.⁵⁹ Co se týče programových priorit MNR, kromě tradičního nacionalistického tématu jakým je například „vrátit Francouzům hrdost na jejich minulost“ apod., klade MNR velký důraz také na podporu rodiny, morálky či na zastavení pronikání americké kultury do Francie. Cílem MNR je také uznání křesťanství jakožto základu francouzské identity.⁶⁰

Rassemblement pour la France

Sdružení pro Francii (RPF) vzniklo v červenci 1999 jakožto vyústění sporů v Rassemblement pour la République (RPR).⁶⁹ RPR byla strana, jejíž členem byl i francouzský prezident Jacques Chirac a už před rokem 1993 v ní docházelo ke sporům mezi Chiracovým křídlem a konzervativním křídlem Charlese Pasqua.⁷⁰ Vývoji v RPR a následnému odchodu části členů, jež vyústilo v založení RPF se věnovat nebudu a přistoupím přímo k samotné RPF. 21. listopadu 1999 byl na ustavujícím sjezdu RPF zvolen předsedou Charles Pasqua a místopředsedou Phillipe de Villiers, bývalý europoslanec.⁷¹ Spolupráce Pasqua a Villiersovi MPF však skončila v roce 2000, kdy se Villiers vydal spolu s MPF svou vlastní cestou.⁷²

Programový základ RPF tvoří tzv. Charta. V ní se hnutí hlásí k obraně tradičních hodnot a francouzské kultury. Důležitý je také odkaz na svrchovanost francouzského státu.⁷³ RPF prosazuje co největší šíření vědomostí a vzdělávání a kulturu považuje za předpoklad pro osobní svobodu. RPF se odvolává na Charlese de Gaulla a Francoise Mitterranda, které považuje za jediné, kteří od počátku Páté republiky vyzdvihli kulturu na úroveň národních priorit. RPF dále prosazuje silný stát a národní a evropskou nezávislost, tedy tzv. Evropu národů. Co se týče imigrace, RPF upozorňuje, že neexistují dostatečné kontrolní mechanismy pro regulování přílivu nelegálních imigrantů. RPF dále upozorňuje na vzrůstající nepokoje, kriminalitu a násilí způsobenou přílivem imigrantů.⁷⁴

Nyní k volebním výsledkům. V prezidentských volbách 2002 chtělo RPF vyslat jako svého kandidáta Charlese Pasqua, avšak nesehnalo 500 podpisů nutných pro jeho kandidaturu. Ani při prezidentských volbách v roce 2007 za RPF nikdo na post prezidenta nekandidoval. V parlamentních volbách v roce 2002 odevzdalo svůj hlas něco přes 100 000 voličů, což znamenalo 0,4% a 5 zvolených zástupců. V týchž volbách o pět let později RPF nepostavilo ani jednoho kandidáta. Největší podporu zaznamenalo RPF v Evropských volbách. V roce 1999, ještě před ustavujícím sjezdem, kandidovalo RPF společně s Mouvement pour la France (MPF) a dosáhli na podporu 13,06% hlasů, což znamenalo 13 zvolených zástupců a konečné druhé místo. Evropské volby v roce 2004 však přinesli strmý propad. Spolupráce s MPF byla ukončena a na místo toho začalo RPF spolupracovat s Union pour un Mouvement Populaire (UMP). To se ale RPF příliš nevyplatilo, ve volbách získali pouze 2,21% hlasů a žádného zástupce se jim tak do Evropského parlamentu nepodařilo prosadit. Naopak, jejich partner z UMP, skončil druhý s výsledkem 16,64% – očividně tedy došlo k přelivu voličstva.⁷⁵ Ve volbách do EP v letošním roce RPF nekandidovalo vůbec, zatímco UMP v koalici s dalšími dvěma stranami volby vyhrála.⁷⁶ Aktuálně jediný zvolený zástupce z řad RPF je senátor, předseda strany Charles Pasqua. Oficiální stránky strany však zůstávají stále aktualizované, a tak to nevypadá, že by se RPF v brzké době chystali ukončovat svoji činnost..⁷⁷

Mouvement pour la France

Hnutí pro Francii (MPF) bylo založeno 20. listopadu 1994 Phillipem de Villiersem. Ještě před tím, v dubnu 1991 založil Villiers, tehdy poslanec za UDF, hnutí Combats pour les valeurs. V lednu 1993 byl název změněn na Combat pour la France⁷⁸ a hnutí se ještě před založením MPF zúčastnilo voleb do Evropského parlamentu a dosáhlo vynikajícího výsledku – 12,34% a 13 zvolených poslanců.⁷⁹ Jak jsem již zmínil výše, v roce 1999 došlo ke spojení s RPF, avšak o rok později byla tato spolupráce ukončena.

Z programu MPF je jasné, že je pro něj stejně jako pro RPF důležitá kultura. Cílem MPF je rozšiřování francouzské kultury za hranicemi země. MPF zároveň ostře vystupuje proti homosexuálním svazkům. Ve školství se chtějí zaměřit na zvýšení disciplíny žáků a podporují zavedení uniforem.⁸⁰ MPF dále podporuje produkci vlastních produktů a více peněz do výzkumu a rozvoje. Snahou MPF je udělat z Francie nejlepší zemi v oblasti vzdělání. V oblasti imigrace navrhuje MPF naprosté zastavení přílivu imigrantů. Souvisejícím bodem je pak zastavení postupujícího vlivu islámu, zákaz nošení muslimských šátků, nadřazení zákona vůči islámu, odstranění pozitivní diskriminace a zákaz dvojího občanství. Pro tuto část své politické agendy MPF využívalo heslo „Francii buď miluješ a respektuješ, nebo ji opustíš.“⁸¹

Nyní k volebním výsledkům. Nebudu znovu zmiňovat eurovolby z let 1994 a 1999, které jsem již reflektoval výše. V eurovolbách v roce 2004 kandidovalo společně s MPF hnutí Rassemblement pour l'indépendance et la souveraineté de la France a dohromady dosáhli výsledku 6,67% hlasů, což znamenalo 3 křesla.⁸² V letošních eurovolbách pak MPF společně se stranou Chasse Pêche Nature Traditions kandidovali pod hlavičkou Libertas a získali dohromady 4,80% a 1 křeslo.⁸³ Co se týče prezidentských voleb, v roce 1995 kandidoval předseda de Villiers a získal 4,74% hlasů. V roce 2002 MPF kandidáta nepostavilo a o pět let později, v roce 2007, kandidoval opět de Villiers a získal 2,33% hlasů.⁸⁴ V parlamentních volbách v roce 1997 vytvořilo MPF koalici s Centre national des indépendants et paysans. Obě strany však kandidovali zvlášť. MPF získalo 2,43% hlasů a 2 poslance, jejich partner pak pouze 0,52%. V týchž volbách v roce 2002 získalo MPF 1% a 2 poslance.⁸⁵ V dalších parlamentních volbách v roce 2007 kandidovalo MPF spolu s UMP a Nouveau Centre, společně získali 45,52% hlasů. Samotné MPF však získalo pouze 1,20% hlasů a jeden mandát. Přesto MPF volilo zhruba o sto tisíc lidí více, než v uplynulých parlamentních volbách.⁸⁶

Front National

Národní Fronta (FN) je jednoznačně nejznámější francouzskou krajně pravicovou stranou a možná i nejznámější krajně pravicovou stranou na světě vůbec. Představit zcela komplexně FN a to ať už od jejího vzniku do teď, či pouze v posledním desetiletí, by zřejmě vydalo na samostatnou seminární práci. Vzhledem k tomu, že FN je obecně známa a je i v širokém povědomí lidí, nebudu se jí ve své práci příliš věnovat. Uvedu zde tedy pouze volební výsledky strany od roku 1990 do teď, aby byl dobře vidět rozdíl mezi volebními výsledky FN a předešlými představenými francouzskými krajně pravicovými stranami.

Front National a parlamentní volby:

Front National a prezidentské volby:

Front National a volby do Evropského parlamentu:

Zdroj: http://www.france-politique.fr/ & http://www.election-politique.com/

Závěr

Ve své seminární práci jsem se pokusil shrnout vybrané politické strany, hnutí a organizace, které spadají pod francouzskou krajní pravici. Uvědomuji si, že jsem ve své práci neobsáhl zdaleka všechny strany a hnutí a to ať strany jež se účastní voleb, tak i ty, jež se jich neúčastní. Zároveň si také uvědomuji, že jsem výrazně překročil doporučenou délku práce, avšak domnívám se, že toto téma je natolik obsáhlé, že pokud by práce měla pouze 15 000 znaků, zdaleka bych nenaplnil téma této práce, tedy popis soudobé francouzské krajní pravice. Jak můžeme vidět, na francouzské krajně pravicové scéně se nachází hnutí s rozličnými postoji, avšak celkově lze říct že všechna tato hnutí a strany spojuje boj proti přílivu imigrantů a snaha o zastavení islamizace Francie. Shodným ideovým bodem většiny mnou vybraných hnutí je pak kritika USA či Israele, avšak lze najít i takové politické subjekty, které USA a Israel naopak podporují. Síť francouzských krajně pravicových stran je od začátku 90. let zajímavě propletená a mnoho hnutí vzešlo odpojením se či přeskupením některého jiného hnutí. Pokud shrnu volební výsledky, zaznamenala francouzská krajní pravice v průběhu posledních dvaceti let několik výrazných úspěchů a to nejen co se týče Národní Fronty, která však jednoznačně patří mezi nejvýraznější stálice francouzské krajně pravicové scény.

¹ http://www.france-politique.fr/

² http://www.wikipolitique.fr/WikiPolitique

³ M. Mareš, Teorie extremismu, s. 297.

⁴ Tamtéž, s. 316.

⁵ Tamtéž, s. 298.

⁶ Tamtéž, s. 300.

⁷ Tamtéž, s. 301.

⁸ Tamtéž, s. 302.

⁹ Tamtéž, s. 302.

¹⁰ Tamtéž, s. 306.

¹¹ Tamtéž, s. 306.

¹² A. Heywood, Politické ideologie, s. 159.

¹³ Tamtéž, s. 162.

¹⁴ P. Rosůlek, Politické ideologie, s. 167.

¹⁵ Tamtéž, s. 168-169.

¹⁶ A. Heywood, Politické ideologie, s. 219.

¹⁷ P. Rosůlek, Politické ideologie, s. 169.

¹⁸ Tamtéž, s. 171.

¹⁹ M. Perottino, Nacionalistické strany ve Francii, s. 27.

²⁰ Tamtéž, s. 25.

²¹ Tamtéž, s. 26.

²² Tamtéž, s. 26.

²⁵ http://www.france-politique.fr/unite-radicale.htm

²⁶ http://www.guardian.co.uk/world/2002/jul/20/thefarright.france

²⁷ http://www.guardian.co.uk/world/2002/jul/30/thefarright.france

²⁸ http://www.jeunesses-identitaires.com/

²⁹ http://www.france-politique.fr/annuaire-extreme-droite.htm#BIDENTITAIRE

³⁰ http://www.bloc-identitaire.com/

³¹ http://www.bloc-identitaire.com/courant-identitaire/identitaires-en-europe

³² http://www.solidarite-kosovo.org/

³³ http://www.nissarebela.com/

³⁴ http://www.bloc-identitaire.com/actualite/1012/elections-regionales-identitaires-rejoignent-liste-ligue-sud-jacques-bompard

³⁵ http://fr.novopress.info/

³⁶ http://www.france-politique.fr/annuaire-extreme-droite.htm#RR

³⁷ http://www.voxnr.com/abonnes/index.shtml

³⁸ http://www.voxnr.com/

³⁹ http://www.europeannationalfront.org/

⁴⁰ http://www.renouveaufrancais.com/new/index.php/component/content/article/47-Presentation

⁴¹ http://www.renouveaufrancais.com/new/index.php/component/content/article/58-Structure

⁴² http://www.renouveaufrancais.com/index.php?txt=communiques/0703

⁴³ http://www.lheritage.net/

⁴⁴ http://www.occidentalis.com/home.php

⁴⁵ http://www.occidentalis.com/index.php?op=newindex&catid=9

⁴⁶ http://www.occidentalis.com/blog/index.php/Connaitre-l-islam

⁴⁷ http://www.occidentalis.com/index.php?op=newindex&catid=5

⁴⁸ http://www.occidentalis.com/index.php?op=newtopic&topic=26

⁴⁹ http://www.occidentalis.com/index.php?op=newtopic&topic=27

⁵⁰ http://www.occidentalis.com/index.php?op=newtopic&topic=43

⁵¹ http://www.occidentalis.com/index.php?op=newtopic&topic=1

⁵² http://www.occidentalis.com/index.php?op=newindex&catid=7

⁵³ http://www.mrap.fr/

⁵⁴ http://www.cncdh.fr/IMG/pdf/Internet_raciste_en_langue_francaise.pdf

⁵⁵ http://www.sos-islam.org/islam_aujourdhui/Aveuglement_islamophile/rapport_CNCDH.htm

⁵⁶ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 17.

⁵⁷ M. Perottino, Nacionalistické strany ve Francii, s. 28.

⁵⁸ Tamtéž, s. 29.

⁵⁹ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 17.

⁶⁰ Tamtéž, s. 20.

⁶¹ Tamtéž, s. 20-21.

⁶² Tamtéž, s. 17-18.

⁶³ http://www.france-politique.fr/elections-legislatives-2002.htm

⁶⁴ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 18.

⁶⁵ http://www.france-politique.fr/elections-europeennes-2004.htm

⁶⁶ http://www.m-n-r.fr/discours_a8.htm

⁶⁷ http://www.m-n-r.fr/discours_a623.htm

⁶⁸ http://www.france-politique.fr/elections-europeennes-2009.htm

⁶⁹ M. Perottino, Nacionalistické strany ve Francii, s. 31.

⁷⁰ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 24.

⁷¹ Tamtéž, s. 24.

⁷² Tamtéž, s. 29.

⁷³ M. Perottino, Nacionalistické strany ve Francii, s. 31.

⁷⁴ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 26-27.

⁷⁵ Tamtéž, s. 25.

⁷⁶ http://www.france-politique.fr/elections-europeennes-2009.htm

⁷⁷ http://www.r-p-f.org/

⁷⁸ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 29.

⁷⁹ http://www.france-politique.fr/elections-europeennes-1994.htm

⁸⁰ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 31.

⁸¹ Tamtéž, s. 32.

⁸² http://www.france-politique.fr/elections-europeennes-2004.htm

⁸³ http://www.france-politique.fr/elections-europeennes-2009.htm

⁸⁴ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 29.

⁸⁵ http://www.france-politique.fr/elections-legislatives-2002.htm

⁸⁶ L. Čtvrtlíková, Současné podoby krajní pravice ve Francii, s. 30.

Seznam použité literatury:

CABADA, Ladislav. Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia, 2004. Praha. 496 s.

ISBN: 80-86432-63-7

ČTVRTLÍKOVÁ, Libuše. Současné podoby krajní pravice ve Francii. (Diplomová práce) Brno : Masarykova Univerzita, 2008.

DANČÁK, Břetislav. Nacionalistické politické strany v Evropě. Masarykova univerzita, 1999. Brno. 169 s.

ISBN: 8021022477

HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Aleš Čeněk, 2008. 368 s.

ISBN: 978-80-7380-137-3

HLOUŠEK, Vít. Demokracie. Masarykova Univerzita, 2003. 380 s.

ISBN: 978-80-210-4249-0

Oficiální webové stránky francouzských krajně pravicových stran a hnutí*:

Bloc Identitaire. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.bloc-identitaire.com/).

Front National. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.frontnational.com/)

Jeunesses Identitaires. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.jeunesses-identitaires.com/)

Mouvement National Républicain. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.m-n-r.fr/)

Mouvement pour la France. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.pourlafrance.fr/)

Occidentalis. 2007. (cit. 2009-11-10). (http://www.occidentalis.com/)

Rassemblement pour la France. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.r-p-f.org/).

Renouveau Français. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.renouveaufrancais.com/).

Unité Radicale. 2002. (cit. 2009-11-10). (http://web.archive.org/web/20020802170535/http://www.unite-radicale.com/).

* Uvádím pouze webové stránky těch stran a hnutí, které stále existují a těch, které už zanikly, ale jejichž weby jsou stále dohledatelné.

Články:

HENLEY, Jon (2002): France's neo-Nazi breeding ground, on-line text (http://www.guardian.co.uk/world/2002/jul/20/thefarright.france).

HENLEY, Jon (2002): France plans to outlaw far-right group of would-be assassin, on-line text (http://www.guardian.co.uk/world/2002/jul/30/thefarright.france).

Internetové dokumenty:

Commission nationale consultative des droits de l`homme. 2004. L`Internet raciste en langue francaise. (cit. 2009-11-10). (http://www.cncdh.fr/IMG/pdf/Internet_raciste_en_langue_francaise.pdf).

SOS-ISLAM. 2004. SOS-Islam s'indigne du rapport scandaleux de la CNCDH. (cit. 2009-11-10). (http://www.sos-islam.org/islam_aujourdhui/Aveuglement_islamophile/rapport_CNCDH.htm).

Webové stránky:

Autre Europe. 2009. (cit. 2009-11-10) (http://www.autre-europe.org/).

France politique. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.france-politique.fr/).

Election politique. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.election-politique.com/).

European National Front. 2009. (cit. 2009-11-10). (www.europeannationalfront.org/).

L`Heritage. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.lheritage.net/).

Mouvement contre le Racisme et pour l`Amitié entre les Peuples. 2009. (cit. 2009-11-10.) (http://www.mrap.fr).

Nissa Rebela. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.nissarebela.com/).

Novopress France. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://fr.novopress.info/).

Solidarité Kosovo. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.solidarite-kosovo.org/).

VOXNR – le site des resistants au nouvel ordre mondial. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.voxnr.com/).

Wikipedia french. 2009 (cit. 2009-11-10). (http://fr.wikipedia.org/).

Wikipolitique. 2009. (cit. 2009-11-10). (http://www.wikipolitique.fr/).

linkuj.cz vybrali.sme.sk