Musím říct, že mě docela překvapilo, když si mě a mých článků všiml pan Boris Cvek zrovna v období mé blogerské hibernace. Sepsal o mně na Britských Listech krátký článek s názvem "Šokující projev hlouposti", ve kterém útočí na některé základní názorové aspekty, jež zastávám. Je však velice pozoruhodné, že když už někdo zvolí takto agresivní styl psaní a označuje někoho za "šokujícně hloupého", a sám se přitom ve svém článku dopustí celé řady zcela zásadních faktických přehmatů, okořeněných kapkou lží a špetkou pokrytectví. Prakticky vzato, inteligentní čtenář si absurdit v textu pana Cveka všimne sám a celý článek tak vlastně vyvrací sám sebe. Dá se tedy říct, že pan Cvek mi svým článkem doslova nahrál na smeč, jelikož jeho absurdní pojednání přímo čeká na to, až si na něm někdo smlsne, jako na zrovna naservírovaném lahodném zákusku.
Spor o to, zda si státní peníze zaslouží divadelní instituce, či sportovní kluby, je problémem – ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát – který se týká nás všech. Ovlivňuje, v důsledku vzato, naše každodenní životy a to dokonce i v případě, že do divadla nechodíme a sport nám nic neříká. Bylo by však mylné stavět tento problém do pozice kultura versus sport, jelikož i sport jako takový je zcela nepopiratelně součástí kultury.
Týdeník Respekt je proslaven svým neustálým vyvoláváním nenávisti vůči prezidentu Klausovi. Na to už jsme si všichni zvykli a není to nijak překvapující informace. Daleko nepříjemnější je však to, že se Respekt z dlouhodobého hlediska stává tmářským týdeníkem, který prosazuje anti-vědecké postoje a tzv. si "vytírá zadek" předními světovými odborníky z oblasti přírodních věd. Je tomu už dlouho, co se Respekt stal hlásnou trobou nového světového náboženství, totiž Globálně oteplovačské církve Ala Gora.
Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Tradice moderního politického myšlení.
Deviant, devianti, deviace. Tato slova a jejich další tvary se staly "hitem" posledních dní právě probíhající okurkové sezóny. Jedná se ale skutečně o téma okurkové sezóny? Domnívám se, že nikoliv. Za téma okurkové sezóny se totiž již klasicky označuje naprosto vše, co se v letním prázdninovém období objeví. Podstata tohoto sporu však sahá daleko za hranice jakékoliv "okurkovosti".
Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Volební systémy.
Má seminární práce z jarního semestru 2011 do předmětu Politické systémy.
Fanoušek Al-Káidy, Fidela Castra a Mahmúda Ahmadínežáda, masový vrah Anders Behring Breivik, zabil v pátek 22. července 76 lidí a zhruba 90 zranil. Na stránkách jeho mainfestu, v části blízko konci, lze nalézt pasáže, ve kterých o připravované misi píše. Jak známo, Breivik byl fanoušek počítačových her (což znamená, že by se všechny počítačové hry měly zakázat, hrál je přeci terorista) a proto při popisu svého budoucího činu použil tak trochu herní terminologie. Napsal, že má celkem tři "primary objectives" a jednu "bonus mission". Možná tedy střílení a nahánění obětí na ostrově bral jako hon na fragy. A možná že právě v těchto chvílích, v útrobách své izolované cely, zadumaně sedí, a představuje si závěrečnou tabulku s celkovým počtem fragů, dobře známou ze všech multiplayerových FPS. Jeho protivníky byli muslimští teroristé po celé světě, ale Breivik ve své malé životní osobní hře selhal. Nenahrál ani zdaleka tolik fragů, jako jeho soupeři....
Zhruba 100 mrtvých z Norska z uplynulého víkendu podle mého názoru stačí k tomu, aby započala zcela nová etapa světových dějin. Anders Behring Breivik si vysloužil místo v učebnicích dějepisu. Posledních 10 let žila Západní civilizace v určitém mezidobí, které bylo rok od roku napjatější a vypjatější. Byl to papiňák, který už tlak nevydržel, a přetekl. Něco se prostě stát muselo. Věděl jsem to já, věděli jste to Vy, věděl to každý, kdo sleduje dění v Evropě.
Poslední dny se v rozbouřených a neklidných vodách českého internetu dostává na povrch tematika zaměstnanosti, uplatnitelnosti na trhu práce, tematika vysokých škol a vysokoškoláků samotných. Bohužel pro mě nikterak překvapujícím faktem je ta skutečnost, že se celá "debata" do značné míry nese v duchu velice typickém pro dnešní společnost. Každý, kdo totiž nestuduje něco "praktického", je ihned odsouzen a exkomunikován. Já se však ptám – kdo určuje onu "praktičnost"? Určuje ji společnost, společnost ve smyslu masy, širokého plebsu, jehož hlavním zájmem je ukořistit za dva dny prošlý hermelínový salát v Lídlu v akci dřív, než tak učiní někdo jiný.
Má seminární práce z podzimního semestru 2010 do předmětu Systémy politických stran.
Mnou vypracovaný hypotetický výzkumný projekt do předmětu Metodologie politologie z podzimního semestru 2010. Pokud toto bude náhodou číst někdo, kdo má tento předmět čerstvě zapsaný a hledá inspiraci, tak vězte, že můj výzkum je ukázkou toho, jak hypotetický výzkumný projekt NEMÁ být vypracován. Dostal jsem z něj poměrně tragicky nízké množství bodů (11 z 30). Z eseje jsem dostal taky docela málo (7 z 15), přesto jsem ale předmět ukončil (taky jsem Metodologii politologie věnoval celé Vánoce), takže se to dá i když výzkum zmršíte, tak jako já. Každopádně studentům, kteří výzkum dělali doporučuju nastudovat si tento můj výzkum – budete vědět, jak to nemá být. Výzkum mi hodnotil pan magistr Spáč. Úplně na konci výzkumu přikládám i hodnocení pana magistra, ať se můžete podívat, co přesně mám špatně.
Esej do předmětu Metodologie politologie z podzimního semestru 2010.
Esej z jarního semestru 2010 v rámci předmětu Evropská a komparativní vzdělávací politika.
Má seminární práce z mého prvního semestru na brněnské politologii, z podzimu 2009, vypracovaná v rámci předmětu Francouzská politika a politické strany.
Je to už zhruba dva týdny, co se v Brně uskutečnila debata, jejímž ústředním tématem byla plánovaná výstavba nové, větší mešity v Brně. "Křesťan, dva muslimové, žid, odborník na extremismus a členka občanského sdružení Mladí zelení." Ne, to není začátek nějakého vtipu, nýbrž začátek článku na idnes, který se této debatě věnoval – článek si můžete přečíst ZDE. Debata nad jakoukoliv palčivou problematikou je něco, co vždy vítám. Proto je nepochybně dobře, že se tato diskuse uskutečnila – nebýt zkouškového období, sám bych se coby divák přišel podívat. Problém však nastává v ten moment, kdy se jedna strana uchýlí k lžím, a to lžím zcela zásadního charakteru. A to je přesně případ předsedy Ústředí muslimských obcí v ČR, Muneeba Hassana Alrawiho.
Když se 1. května tohoto roku konal v Brně pochod Dělnické mládeže, kteréhož se zúčastnil i Führer Tomáš Vandas, velmi srdnatě jsem obhajoval právo této skupiny na beztrestné projevení jejich názoru. Hájil jsem DSSS, hájil jsem její členy a příznivce, tedy ze značné části (nikoliv pouze) neonacisty, stejně jako bych hájil kohokoliv jiného, kdo by si chtěl dovolit tak moc, že by chtěl veřejně a pokojně vyjádřit svůj názor. Jsem člověk zásadový, který si váží sady hodnot a principů, přičemž jedním z takových principů je právě beztrestnost člověka, pokud vyjádří svůj názor – i když se nám nelíbí, i když se nám třeba hnusí. Pro "dělnický pochod" Brnem jsem tedy argumentoval natolik, až mě řada lidí začala na internetu označovat za nácka, stejně jako jsem si udělal mnoho nepřátel mezi studenty – spolužáky, jelikož ti se stejným principem, jež se týkal problematiky práva na názor, nesouhlasili. Nyní máme takřka dva měsíce od pochodu neonacistů Brnem a stejně jako jsem urputně bránil jejich právo na vyjádření názoru, budu nyní stejně urputně bránit toto právo i pro jiného člověka, konkrétně Jiřího X. Doležala, známého huliče trávy, provokatéra, psychologa a především skvělého publicistu, jež působí v periodiku Reflex.
Zdá se to takřka neuvěřitelné, ale vzhledem k postupující totalizaci Evropské unie není nikoliv překvapující, že se můžeme setkat s tím, že úřady prošetřují "politické vyznání" muzikantů, aby rozhodly, zda je jejich politické přesvědčení korektní a milostivě tak povolily nějaký koncert či hudební festival. 24. – 25. června se v Rakousku, blízko českých hranic, v Reichenthalu, bude konat festival Northern Lights 2011. A vzhledem k tomu, že si na festival stěžuje fašistická organizace Antifa, rakouský úřad pro ochranu ústavy se dal do vyšetřování, a konání festivalu je tak ohroženo.
Je tomu už takřka dva týdny, co na prvního máje svolala demonstraci pofidérní organizace jménem Dělnická mládež. Nemělo však jít pouze o obyčejné národně-socialistické řečnění, mělo jít dokonce o pochod městem Brnem. Celé akce se samozřejmě zúčastnil i dělnický führer, pan Vandas, tedy předseda Dělnické Strany Sociální Spravedlnosti, pod níž je Dělnická mládež přidružená. Mladí dělníci si však pochod naplánovali zřejmě cíleně provokativně. Trasa jejich spanilé jízdy totiž měla vést přes čtvrti, ve kterých žijí tzv. sociálně vyloučení občané (abych byl korektní a někdo mě neoznačil z rasismu hned úvodu článku).
Španělsko, bývalá bašta nelítostné inkvizice. Jeden by si řekl, že v moderní, novodobé Evropě, lidé nebudou držiteli svých práv na základě toho, zda-li jsou, či nejsou věřící. V islámských společnostech je to věc zcela běžná a pro spoustu z nás je to jeden z důvodů, proč proti islámské ideologické doktríně protestujeme a nesouhlasíme s ní. O to více však překvapí, že v členské zemi Evropské unie se v roce 2011 můžeme setkat s tím, že být věřící znamená mít právní výsady oproti nevěřícíim.
Nový Bydžov. Těžko by člověk v sobotu 12.3. hledal v České republice místo, na kterém by byla tak masivní koncentrace nejrůznější svoloče a lůzy. V tomto městě, zmítaném problematickým soužitím netolerantní a utlačovatelské bílé většiny se slušnou a bezkonfliktní rómskou menšinou, si totiž v sobotu dala dostaveníčko chamraď vskutku všeho druhu. Měli jsme tu příznivce a členy Dělické Strany Sociální Spravedlnosti, neonacisty (nebo to byli neofašisté, nebo to byli jen nacisté, teď nějak nevím), členy a příznivce organizace Antifa, anarchisty a konečně také členy a příznivce xenofobní Strany zelených. Určit, zda jsou svoločí DSSS či Zelení, neonacisté či antifa nebo fašisté či anarchisté, to je vskutku otázka na úrovni Sofiiny volby. Ač mají všechna tato uskupení k sobě více než blízko, velice rádi se navzájem uráží,navzájem se mlátí, navzájem spolu soupeří a navzájem se trumfují. No zkrátka mezi sebou soutěží, kdo že se vlastně bude moci honosit titulem největšího idiota.
Česká republika je svým způsobem velice divnou zemí. Vyjma sportovních událostí jakými jsou kupříkladu mistrovství světa ve fotbale a hokeji (případně dalších sportech, pokud se našim reprezentantům podaří dostat se do hry o medaile), podporování jednotlivců na Olympiádách a mistrovstvích světa (lyžaři, atleti) tu prakticky neexistje národní cítění či národní hrdost. Nacionalismus je tu takřka sprosté slovo, které slušný člověk na veřejnosti nevyslovuje. Patriot a vlastenec, to jsou pak téměř archaismy, jejichž význam snad už někteří ani neznají a pokud ano, mnoho z nich si jej spojí právě s tím "hnusným xenofobním nacionalismem".
Události posledních dnů a posledních hodin naznačují, že to, co si spousta z nás o Věcech Veřejných myslela, je skutečně pravda. Pouze politicky negramotný člověk mohl skočit na špek straně, která si do svého čela postavila figurku Johna, který představoval (a stále představuje) pouze jakéhosi maskota této pseudo politické strany. Vít Bárta a jeho tým nejvěrnějších nohsledů pomocí nejrůznějších nekalých a špinavých praktik samozřejmě vše ovládal už od začátku boomu s názvem VV.
Brněnští muslimové opět naplno ukázali svou tvář. Tak jako ve všech zemích Evropy, kde muslimové začínali v malém počtu, se i ti čeští tváří jakožto maximálně umírnění muslimové, jež plně respektují hodnoty civilizace, ve které žijí. Tak jako tomu bylo v západní Evropě, je tomu i u nás. V soukromí své sekty hlásají názory zcela odlišné od toho, než jaké proklamují měrem k médiím a k české veřejnosti. Umírněný islám neexistuje, umírněný islám je mýtus a proto pronesená slova, jež se nedávno neplánovaně dostala mimo brněnskou mešitu, nejsou žádným překvapením.
Náboženství = soukromá záležitost. Rovnítko, které by mělo platit. Oficiálně u nás, v České republice, funguje něco jako odluka státu od církve, realita je však samozřejmě dzcela odlišná. Stát financuje z peněz daňových poplatníků různé církevní zaměstnance nehledě na to, že se k těmto náboženstvím hlásí jen minorita obyvatel. Náboženství tak v tomto státě ani zdaleka není soukromou věcí, jelikož stát na něj velice mohutně finančně přispívá. Netřeba zdůrazňovat, že nejvíce je v tomto ohledu protlačovanná největší zločinecká organizace v historii lidstva – katolická církev.


